Robinsonáda na Střele

Začalo to před třinácti lety událostí, která by snad mohla být i směšná, kdybychom dnes už nevěděli, co následovalo. Když tehdy čeští šlechtici vyjádřili svůj nesouhlas s politikou císaře Matyáše Habsburského poněkud svérázným způsobem, totiž vyhozením císařských místodržících z oken Pražského hradu, museli vědět, že si to císař nenechá líbit. Snad počítali s tím, že se jim stárnoucí Matyáš nebude schopen vzpouře postavit a že jim pomohou mocní spojenci. Zanedlouho proto zvolili nového krále, Fridricha Falckého. Muže, který měl jediné dvě přednosti: byl příbuzným anglického krále a byl stejně jako oni protestantského vyznání.

Galerie

stáhnout všechny fotky v .zip

Snad by to tenkrát skončilo šarvátkou na Bílé hoře u Prahy, kde byla česká vojska na hlavu poražena. Anglický král se totiž rozhodně nechtěl do českých záležitostí zapojit, měl dost starostí jinde, a na místo zesnulého starého Matyáše brzy nastoupil nesmlouvavý císař Ferdinand. Český odpor byl potlačen nesmlovavě a krutě, snad to tehdy mohlo skončit. Snad. Jenže ve skutečnosti byla celá Evropa už dlouho jedním velkým sudem prachu. Na jedné straně stály katolické země tíhnoucí k rodu habsburskému, na straně druhé severoevropské země protestantské. Všichni se oháněli obranou pravé víry, všichni se prohlašovali za křesťany a všem šlo jen o jedno – moc, vliv a majetek. Rozprášení českých protestantů se stalo záminkou ke vstupu dánského království znepokojeného růstem habsburské moci do války. Dánům ale válečné štěstí přálo jen zpočátku a císařský vojevůdce Tilly nad nimi zvítězil roku 1626 v bitvě u Lutteru. Drobná německá protestantská knížectví se s habsburskou mocí nemohla měřit, ale svou příležitost spatřila další protestantská mocnost, která dosud stála stranou. Švédové. Před rokem, léta páně 1630, přišli do Německa a letos stanuli v Praze.S nimi se vrátili i někteří z českých vyhnanců, ale půda je tu pro ně pořád ještě dost horká. Císař Ferdinand určitě ještě neřekl poslední slovo. Válka trvá už dvanáct let a kdo ví, kdy skončí, a zda se toho vůbec dožijeme. Stalo se zvykem najímat si do boje velké armády složené z žoldáků, mužů, kteří si peněz cení nad vlastní čest. Dokud se jim daří, dokud je co dobývat a kde si brát válečnou kořist, ženou se kupředu a nechávají za sebou spálenou zemi. Ale ve chvíli, kdy by některý z králů chtěl tenhle válečný stroj zastavit, nebude mít dost peněz na to, aby jim vyplatil žold. Je snadné kráčet kupŕedu a dobývat nová území, ale mnohem těžší je si jednou dobyté udržet. Je nebezpečné cestovat bez vojenského doprovodu. Může se stát, že vás chytí císařští a nebo Švédové a dají vás coby špeha popravit. Můžete potkat bandu zdivočelých marodérů, kteří už dlouho nedostali od svého velitele zaplaceno, a kteří vás oberou o majetek i život. A nebo vás pod pláštěm noci zavraždí sami zbídačelí sedláci, hladoví a posedlí vražedným strachem. A nebo prostě jednoho rána objevíte na svém těle morové hlízy a zbývajících pár dní dožijete v ukrutných horečkách. Hlad a nemoci přinesené loupeživými vojsky zabijí snad víc lidí, než vojáci samotní. Je to šílená doba a do Čech by se dnes vypravil snad jen blázen. A nebo někdo, kdo na tom může hodně vydělat.