Expedice Zlatokopové
28. 2. - 6. 3. 2005
DEN 1.
Kdo chce zlato, musí na Klondike. Vydali jsme se proto na chatu našeho vicekadeta Klona do Potštejnu v předhůří Orlických hor. Několik zlatokopů ale před cestou dostalo dávivý kašel a tyfus, tak jsme je radši nevzali. Další si zas raději doplňovali základní vzdělání s vidinou poctivého řemesla. Jen jeden odvážný zlatokop a dvě ještě odvážnější zlatokopkyně se vydali vstříc fortuně hned od začátku expedice. Dobrodružství začalo rovnou na Hlavním nádraží. Stopař Klon táhl sáně, psí spřežení, pemikan, cestovní Saloon a další výbavu, což ho zpomalilo natolik, že nám ujel dostavník na sever. Sedli jsme proto do dalšího dostavníku, který jel podobným směrem, zamávali příbuzenstvu a jelo se. Nejstarší stopařka Šárka neztratila hlavu a několika hbitými přesuny dostala během dne expedici až na Klondike.
DEN 2.
Greenhorni zjistili, že na takovou cestu za zlatem je potřeba spousta vybavení, o kterým neměli ani šajn. Lišky podšitý, expediční stopaři, ho měli dost a dost, a tak ho nezkušeným zelenáčům začali prodávat. Dnes, tak jako včera, si zlatokopové proto museli nejdřív vydělat nějaký doláče. A levné to nebylo. Pro dolary expedičnící udělali cokoliv. Běhali na jedné lyži, namáhaly mozkové buňky, které ještě nevypálila ohnivá voda, ve hře zvané logik. Jenže, stopař Klon - nechal si říkat Bill - rozbalil svůj pojízdný Saloon, který skrýval spoustu lahodných moků a prašule ze zlatokopů tahal rychle zpátky, takže jim na výstroj moc nezbylo. Kdo nechtěl pít, prohrál dolary v hazardu. Ten den se skupina vypravila ze základního tábora na první průzkum podél zlatonosné řeky Orlice a prošlapané stezky každý pečlivě zakreslil do svých map. Večer se k expedici přidal další stopař Lesoj.
DEN 3.
Dnes proběhla velká výprava za zlatem. Projeli jsme pořádný kus severních teritorií. V polovině cesty byla stará pevnost americké armády Fort Litice. Jak se dalo čekat, zavřená, opuštěná a v ruinách. Po polední krmi se na hradbách zjevil starý indiánský šaman, který stavěl mohylu duchu lesa a uctíval jí. Pouhým pohledem vracel zvědavce o desítky metrů zpět. Naši zlatokopové proto měli dost práce zjistit, co vlastně dělá. Na konci cesty jsme našli opuštěný zlatý důl. Byl dlouhý, hluboký a spletitý. Zlatokopové vyndali své čelní svítilny a vydali se do jeho nitra. Když našli pár valounů, vypadajících jako zlato, chtěli se vrátit. To ale nebylo vůbec jednoduché… temné chodby jsme pojmenovali Odulin důl.
DEN 4.
Černý den. Jak se prokázalo, zlatokop a jedna zaltokopka si přivezli dávivý kašel a tyfus na expedici. Dnes jim choroby nedovolily vstát z lůžek. Pár stopařů proto vyrazilo na drsnou výpravu jen s jednou zlatokopkou. Čím méně nás bylo, tím těžší jsme zdolávali terén. Kamzičími stezkami jsme dobývali vrcholky Skalistých hor s lyžemi na nohou. Večer přijel na Klondike rychlostí blesku očekávaný dostavník tažený celým stádem koní. Přivezl tři čerstvé zlatokopy (dva muže, jednu ženu) a odvezl nemocné. Za šera stopaři objevili v naší blízkosti starého harcovníka, který se jako jediný přeživší vracel ze severu s pytlem valounů. Byl hladový a k smrti vyčerpaný, takže nedělalo velký problém našim lačným dobrodruhům zlato mu nenápadně uloupit, a tak mu aspoň ulehčit. Bill a Lesoj - též zvaný Johny - zlato ochotně zvážili na svých nejpřesnějších a jediných poctivých vahách a vyplatili náležitou sumu prašulí.
DEN 5.
Noví expedičnící měli hodně síly a energie, tak probádali ještě dále zátoky zlatonosné Orlice a vyšplhali na nedaleký Fort Potštejn, opět opuštěný a vypálený. Jen pár šípů a zpráchnivělé skalpy přibité na vrata daly tušit, co se tu odehrálo… Během cesty nás dostihla stopařka Šárka, která strávila pár dní na jihu v Santa Fé a vrátila se s ošlehaným matematikem Tomíkem. Po návratu nás čekalo nemilé překvapení. Do skaldu potravin vtrhl grizzly a všechno sežral. Zlatokopové se museli vypravit na lov. Vzali luky a šípy, protože střelné zbraně zamrzly, a podařilo se jim vystopovat tučného losa. Společnými silami ho skolili, rozpárali, vykuchali, snědli a staženou kůži ještě večer prodali v Saloonu. Tu noc se hodně hrálo a pilo, rozhodně nejoblíbenější se staly Billovy drinky - Jupijouho nakopávák a Krev bizona.
DEN 6.
Mapy zlatokopů byly už tak podrobné a výbavy měli nakoupeno tolik, že se směle mohli vydat na závěrečnou výpravu na zlatá pole. Zkušení stopaři jim do map zakreslili místa, kde můžou získat další zprávy vedoucí k polím. Harcovníci se dorozumívají Morseovou abecedou, aby jim kdejaký greenhorn nerozuměl, takže to nešlo snadno. Správným směrem se vydali až po chvíli bloudění. Cesta byla trnitá. Hned na mostě přes řeku museli použít mačky ze své výbavy. Další nesnázi způsobil starý trapper, který donutil zlatokopy vydat se na saních se psím spřežením pro vzácné byliny na čaj. Kdo si včas nekoupil psy, musel táhnout sáně po čtyřech a štěkat. Psí žrádlo jsme nakonec dali hladovému poustevníkovi, který za to prozradil cestu ke zlatým polím. Před kopáním se hledači posilnili zálesáckým čajem s cukrem a máslem, který si uvařili jen s pomocí několika zvlhlých sirek. Odměna byla sladká. Zlatých nugetů hromada. Večer to udatní amigos a krásné seňority ze Santa Fé roztočili v ruletě, prohráli v kartách a propili v ďábelských koktejlech zlotřilého Billa. Nakonec jsme si zazpívali s kytarou oddílové písně.
DEN 7.
Johny s Billem pobrali prachy i se zlatem a sbalili Saloon. Expedičníci po sobě uklidili tábořiště, pobrali pár zbylých nugetů a vydali se ke stanici dostavníku. Kupodivu se jim v pokladně podařilo vyměnit za zlaté valouny lístky až do Prahy. Z dlouhé chvíle pak ostřílení zálesáci a drsné ženštiny cvičili řeckořímský a jiné zápasy. Vzbudili jsme pozornost průvodčí, která nám dala lopaty a odhazovali jsme sníh z nástupiště. Dostavník nás vyklopil na Hlavním nádraží v Praze. Tam už čekali příbuzní a, po závěrečném nástupu a rozloučení, přeživší dobrodruhy doprovodili se slzami dojetí k vozům. Stopaři se tiše ztratili každý svou cestou v útrobách velkoměsta.
Zapsal(a):
Klon
