Lúčanská Malá Fatra

27. 10. - 31. 10. 2010

Putování po hřebeni, kde nám naším symbolem byl ubíhající vysílač za zády a blížící se zubatý vrchol Klaku před námi. Přezdíváno též expedice Klak.

Nevím, jak mě mohlo napadnout, že ideální způsob trávení prázdnin pro mě bude přechod přes Malou Fatru. Už samotná představa mě, jak si táhnu věci na pět dní na zádech a pochoduju po horách je vtipná. Vtipná takovým tím temným brutálním způsobem, jako když kápnete vodoměrce saponát pod nožičky. Nicméně jsem kývla a v úterý večer už byla připravená v klubovně se zbrusu novou výbavou, kterou jsem zakoupila speciálně pro tuto příležitost. Veškeré iluze o mé schopnosti si dobře zabalit a o zázračnosti nového batohu se rozplynuly záhy po tom, co v báglu přibylo jídlo a také po tom, co jsem zjistila, že je ze všech nejtěžší. Nebyla jsem však sama, kdo měl s výbavou problémy. Například s Klonovými botami, které jsem poprvé viděla, když je Klon v doprovodu nesnesitelného puchu vyndaval z trouby, se to nedalo rovnat. Nevím, jaký byl Klonův původní záměr, každopádně jeho nebohá obuv skončila olepená kolem dokola černým kouzelníkem a s přetrhanými tkaničkami. Ještě než jsme se vypravili na Hlavní Nádraží, odkud nám kolem půlnoci jel lůžkový vlak, stala se věc velmi důležitá pro další dění a naše vyprávění. Abuki s Klonem se poprvé, s tajemným posměškem na rtech, zmínili o Překvapení...

Galerie

stáhnout všechny fotky v .zip

Noc v lůžkových vozech snad netřeba popisovat. Vystoupili jsme okolo šesté hodiny ranní v Žilině a odtud se přesunuli vlakem do blízkého Strečna. Stanuli jsme v místě začátku naší pouti a vhlédli ke vzdáleným, vysokým a pro mě tak zvláštním způsobem nedosažitelným vrchům. Alespoň v některých z nás nepochybně budily respekt, zvlášť, když jsme se dozvěděli, že hřebeny, na které se nám teď zezdola naskýtá pohled, ještě zdaleka nejsou cílem dnešní cesty.

Teď je myslím ten správný čas na seznámením se členy naší expedice. V čele celé výpravy stál Zkoumal, který, soudě podle zkušeností a jistoty jemu vlastní, musel mít Malou Fatru prošlou křížem krážem. Slovní spojení "v čele výpravy" není myšleno jen obrazně. Kdykoli se naše skupina dala na pochod, měli jste možnost vidět Klona a Zkoumala, za nimi dloooooouhou mezeru a pak teprve ostatní. Po dlouhé mezeře obvykle následoval Abuki, za ním Petty a my čtyři (dejme tomu) děti, tedy Vítek, Zuberi, Iška a já, jsme se zpravidla plácali vzadu.

Ještě dřív, než jsme se dali na cestu, bylo nutné se nasnídat. Našli jsme si pěkné místo se stoly a vybalili jídlo. Všichni po dlouhé cestě nadšeně hltali, jen mě jaksi přešla chuť. Zjistila jsem totiž, že šunka v sendvičích, se kterými jsem se doma pachtila a pár už jich spořádala, se pyšní neobyčejně nechutným odstínem modré barvy, což jsem si nedovedla vysvětlit a ani nechtěla. O svůj nový poznatek jsem se hned podělila s Iškou, které to přišlo velmi vtipné. Mě ne. Představa toho, co se musí dít v mém žaludku mě znechutila natolik, že jsem po zbytek snídaně jen nečinně přihlížela, ikdyž mě starší a zkušenější varovali, že dělám chybu. Když už jsme se chystali k odchodu, přiskočil Abuki k našemu stolu a pronesl: "Hmm, ještě tenhle sendvič bych si dal," a dřív, než jsem stačila potlačit jeden škodolibý nápad a kapitána varovat, zmizela modrá zkáza kdesi v něm. Vyměnili jsme si s Iškou významné pohledy a pokrčily rameny. "Aspoň nebudeš sama,"poznamenala má kamarádka.

- - -

Kapitanát se zřejmě nepoučil z minulé výpravy, kdy jsem Labe identifikovala jako horský potok a ztratila se na značené turistické trase, a vtiskli mi do rukou mapu, že prý mám dnes vést. Dnes mi ale kupodivu štěstí přálo a cesta, taktéž turistická a značená, neskýtala mnoho možností k zabloudění. První, poněkud drastický výstup nás dovedl až na rozcestí Rakytie, kde jsem zjistila, že Slováci neuvádí vzdálenosti v kilometrech, nýbrž v hodinách, což je sice zpočátku trochu matoucí, ale když si zvyknete, zjistíte, že také mnohem praktičtější a přehlednější. Od rozcestníku jsme se dali po vrstevnici k dalšímu, tentokrát se jménem Javorina a od něj zase prudce vzhůru a pak ještě dál. Čím jsme byli výš, tím nám pod nohama křupalo víc a víc sněhu. Od Strečna, kde nebyl v podstatě žádný, ho pozvolna přibývalo a na kopci, kde jsme obědvali, už jsme se brodili dobrými dvaceti centimetry. Dobře se tedy uplatnily mé nové návleky a nepromokavý obal na batoh, mimochodem také součásti zbrusu nové výbavy, na kterou padla podstatná část mých úspor (nabytých převážně díky babičce a jejímu "Teď se máma nedívá, tady máš dvě stovky z mýho důchodu a někam si to schovej!").

Oběd jsem uvítala víc, než vřele. Měla jsem totiž žaludek jako na vodě a vzhledem k tomu, že Abuki nejevil známky nevolnosti, jsem usoudila, že je to spíš z hladu, než ze sendvičů. Zkoumal vybalil čerstvý, nádherně křupavý chleba a trochu nějakého španělského, speciálně upravovaného masa, které chutnalo asi jako italský pršut, jen bez toho aromatu psých sucharů. Dál dostal každý jeden kousek sýra a stroužek česneku. Snad by se vám to bez mazadel mohlo zdát jako krmě strohá a skromná, ale to jste asi ještě neměli hlad a také jste ještě pravděpodobně neslyšeli o knekebrotech.

Po obědě jsme seběhli z kopce, do jiného vystoupali a na dalším se nasvačili. Kopec, či snad hora s vysílači, na které jsme svačili, se stala důležitým orientačním bodem na příští čtyři dny. Vždy, když jsme se potom ohlédli a vyhledali na obzoru siluetu vysílačů, řekli jsme si nostalgicky a přitom hrdě: "Jó, tak támhle jsme tenkrát byli..."

Od vysílačů vedla vcelku civilizovaná, avšak bohužel také ledem pokrytá cesta. Led sám o sobě by tak nevadil, kdyby pod ním nebylo bláto. Vítek se Zuberim, kteří po tak již dost vyčerpávajícím pochodu ještě vyhledávali adrenalin, se po ledu s oblibou a celkem bez úhony klouzali. Když jsem se ale o totéž pokusila já, podstatně těžší a s podstatně těžším batohem, zabředla jsem až po kotníky do bahna a následovně za pronikavého křiku také do kleče na okraji cesty. Nezbylo mi, než se za chechtotu pobaveného obecenstva prodrat roštím o pár metrů dál a tam se za pomoci parádní roznožky dostat "na druhý břeh", kudy to prozíravě vzali všichni ostatní.

Víckrát už jsem se toho dne přizabít nestačila. Kolem šesti večer jsme dorazili k roztomilé, malé, poněkud chatrně a neutěsněně vyhlížející chatce, nesoucí název "Grandhotel Partyzán". Chvíli jsme se pokoušeli rozdělat oheň venku v ohništi, potom to vzdali a přesunuli se dovnitř k neméně chatrným a neutěsněně vyhlížejícím kamnům. Mezitím, co si naše barbucha (Zkoumal, Petty, Iška a já) vařila bramborovou kaši, ta druhá sestávající se z Klona, Abukiho a Zuberiho s Vítkem se nám pro toto údajně špatné a nevýživné jídlo smála a po připomínce, že jídlo mají obě dvě skupinky stejné, a tudíž ji budou muset vařit taky, se dušovala, že si ji nechají na poslední den a pak ji vyhodí, protože "v neděli večer se stejně najíš doma". Nechci se mýlit, ale mám pocit, že právě uprostřed této středeční poněkud toporné a promrzlé konverzace padla další zmínka o Překvapení, které nese Klon v batohu. A slabší povahy se už tehdy začaly pomalu a potichu těšit...

- - -

Uprostřed noci nás probudil Klon a jedovaté poznámky na svůj účet odbyl tím, že jestli TAM chceme dojít, tak se máme šupem zvedat. Když jsem se mátožně sesunula ze žebříku vedoucího na půdu chatky, kde jsme spali my mladší, shledala jsem, že noc dávno není a za obzorem už proráží temnou oblohu první sluneční paprsky. Brzy jsem setřásla ospalost a byla odhodlána dosáhnout dnešního vytyčené ho cíle. Tím byla Zkoumalem v dřívějších dnech tolik opěvovaná luxusní útulna s funkčními kamny a postelemi, o které se dočetl na internetu. Tolik nás na ni natěšil, že jsme včera v noci nebyli schopni akceptovat jinou variantu přenocování a svorně odhlasovali, že si raději přivstaneme, hlavně, abychom tam došli. Měli jsme si možná povšimnout dřív, že Klon, Abuki i sám Zkoumal začali večer nepatrně brát zpátečku. Nebo jsme si snad i všimli, ale nepřikládali tomu takovou váhu.

Krátce po snídani, ke které měly obě barbuchy mysli, jsme vyšli o kus výš na Hornou Luku, což byl nejvyšší bod celé naší čtyřdenní cesty. Zkoumal nám u příležitosti krátké zastávky ukázal jeden velmi vzdálený kopec s velice specifickým tvarem a jen tak mimochodem prohlásil, že někde za ním je ta naše útulna. Bylo to poprvé, kdy jsme se dívali na Klak.

Vydali jsme se tedy vstříc dálavám plni energie a optimismu (alespoň co se mě týče). Nejdřív jsme sešli z Horné Luky a pak pokračovali dál přes nesčetné množství kopců a kopečků, stále po červené značce. A nebyli jsme sami. K našemu překvapení sledovalo turistickou trasu i několik čerstvých medvědích stop. Možná také díky rozsáhlým diskusím na téma "Co dělat, když potkáš medvěda" jsme žádného neviděli. Aby nám to Zkoumal vynahradil, vymyslel pro nás hru na procvičení orientace na mapě. K našemu nevelkému nadšení potom co chvíli zastavoval a říkal, ať si na své mapě zakroužkujeme místo, kde se právě nacházíme. Netřeba snad podotýkat, kdo při pozdějším vyhodnocování dopadl nejhůře.

Toho dne jsme obědvali knekebroty se špekem, sýrem a kouskem lovečáku. Pak si kdosi vzpomněl, že bych ještě měla mít ty sendviče a optal se, kolik mi jich zbylo. Já, která se jich ve Strečně samozřejmě zapomněla zbavit, jsem ze sebe vysoukala: "Nó, když oni... ehm... ta šunka je prostě... modrá."

"Vyhoď to!" řekl naléhavým tónem Abuki. Kdyby jen tušil. I když on možná právě tušil... Nakonec jsem tak ale učinit nemusela. Zkoumal si je prohlédl, řekl, že na nich není nic špatného a zajedl jimi suché knekebroty. Dokonce tvrdil, že šunka modrá ani trochu. Alespoň vidíte, kam až může člověka dohnat hlad.

Čím víc jsme se blížili Klaku, tím víc jsme si uvědomovali jeho majestátnost a monumentálnost a také vzdálenost, která nás od něj ještě dělí. Dalo by se možná říct, že čím blíž jsme byli my, tím dál byl Klak. Já, Iška, Zuberi a možná ani Vítek bychom však na chvíli nezapochybovali, že na něj dojdeme. Kdyby se ovšem nestala taková nepěkná věc...

Asi ve dvou třetinách cesty jsme se zastavili na kopci jménem Skalky. Bylo to vskutku krásné místo. Sluneční zář a teplo zaplavovalo celý skalnatý vršek a sníh odtud dávno ustoupil do údolí. Zalíbilo se nám tam všem a nejvíc našim nejstarším, kteří potom předložili návrh, který námi otřásl a který by znamenal úplnou změnu plánu. Totiž nejít dnes za Klak hledat útulnu, která tam možná je ale nikdy ji nikdo z nás neviděl a mimo to je dost pravděpodobné, že bude obsazena někým jiným. A místo toho se ještě hodinu slunit na Skalkách a pak vyhledat místo na spaní v lese. Co si jen mysleli? Že po tom, co nás krmili vidinou luxusu, se spokojíme s přístřešky a karimatkou na sněhu? Ač se nám snažili naši vysněnou chaloupky jakkoli zošklivit, bylo pozdě. a když došlo na hlasování, poznali, že s námi nehnou."V tom případě se ale balíme a zvedáme,"zavelel Zkoumal. Tak jsme tedy zvedli a v mžiku byli připraveni vyrazit.

"Je to možný? Když máte jít, tak nechcete, když jít nemusíte, tak se někam ženete! To nemyslíte vážně! Vy jste úplně mimo!" lamentoval Abuki, který v spěchu sháněl kusy svého oblečení rozložené po kamenech. A myslel to úplně vážně. Pozorovaly jsme ho s Iškou, jak pobíhá sem a tam, láduje věci do batohu, obouvá se a nadává a řekly jsme si, že i kdyby za nic jiného, tak za tenhle pohled nám to hlasování stálo.

Tím, že jsme se zvedli a vydali na cestu jsme se však Klonových, Zkoumalových a Abukiho kousavých poznámek nezbavili. Když viděli, že nám náš ideál nevezmou, rozhodli se, že nám ho alespoň jak se patří zoškliví. A pěkně po svém způsobu nás začali zpracovávat hned při svačině:

"Už se začíná stmívat, viď Zkoumale?"

"Hm. Akorát tak rozdělat si pořádnej oheň."

"Tohle je ale moc pěkný ohniště, co?"

"No," vmísil se do rozhovoru pořád trochu naštvaný Abuki, "tady bysme si ho taky rozdělali, kdyby tu někdo úplně nesmyslně nechtěl jít na Klak."

"Ne, Abuki, tak nesmyslný to zas neni. Je tam přece ta možná velká, možná luxusní a možná volná bouda. Teda jenom možná. Viď Zkoumale. Ty víš kde je?"

"Já tam nikdy nebyl. Ona je hlavně docela daleko od cesty a vůbec neni jistý, jestli jí najdem. Zvlášť za tmy. Přinejhoršim můžem spát nalepený na skálu, tam by nemuselo tak sněžit."

Abuki, ze kterého už opadly chmury, se se svým poťouchlým úsměvem rozhlédl po ostatních, kolik už jich jeho přátelé stačili psychicky zdeptat. Našel jen mě, absolutně vyčerpanou a s hlavou v dlaních a propukl v smích. Normálně se nedám tak snadno zviklat, ale tohle už na mě bylo prostě moc...

- - -

Temná proroctví se začala naplňovat. Světla ubývalo stejně jako sil a zima začínala prostupovat i do našich promočených bot. Přešli jsme několik kopců a hřebenů a Klak byl pořád stejně nedosažitelný a vzdálený. Teď jsem pro změnu lamentovala já. Plácala jsem se kdesi za ostatními a litovala, že mě kdy napadlo obětovat prázdniny pro něco takového. Po nějaké chvíli už jsem se ani neobtěžovala hledat na obzoru náš milý Klak. Nechtěla jsem. Přestala jsem vnímat svět kolem sebe, život měl jediný cíl: jít, jít, jít.

Náhle mě z nepřítomného stavu probrala prudká změna terénu - už to nebylo do kopce. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla už tma, přesto bylo zřejmé, že široko daleko není žádný vysoký vrchol, tedy rozhodně žádný vyšší, než na jakém jsem právě stanula. Pak jsem uviděla veliký slovenský kříž a zbytek skupinky a všechno mi bylo jasné. KLAK.

Chvíli jsme si to na vršku světa užívali a rozhlíželi se po krásně osvícených údolích. Iška objevila jakýsi čtverec silných světel a stála si za tím, že je to letiště. Pak jsme se vyfotili a dali se zase na cestu.

Teď je všemu trápení konec. Přešli jsme vrchol. Nic horšího nás už potkat nemůže, říkala jsem si. Jako obvykle byla má úvaha chybná. Teď totiž přišla fáze hledání útulny. I těm, kteří byli už od Skalek proti ní, nezbylo, než se v hledání angažovat. A protože to byli zároveň i ti nejstarší a nejsilnější, angažovali se v něm nakonec převážně sami. Nebylo to vůbec jednoduché. Ani to hledání ve tmě, ani povlávání za Klonem, Zkoumalem a Abukim, kteří nás vodili cestami necestami. Bohužel bezvýsledně. Chata se teď zdála ještě nedosažitelnějším cílem, než Klak, o kterém jsme alespoň věděli, že JE. Když už se mě začínala zmocňovat beznaděj a hysterie, ozvalo se jakési zahalekání a vzápětí se před mýma očima začalo rýsovat cosi hranatého. A čím blíž jsem tomu byla, tím více jsem si byla jistá, že to, před čím Klon stojí, je naše bouda.

- - -

"No vidíš, Tavi!" ozvalo se kdesi nade mnou, když jsem si v předsíňce čistila boty od sněhu.

"Co? Co jsem zase provedla?" otázala jsem se zmateně, vytržena z nepřítomna.

"Nic, naopak, dobře jsi to rozhodla."

Nevím, jak kapitanát došel k tomu, že zásadní rozhodnutí o tom, kde se bude přenocovat, jsem učinila právě já. Každopádně se téhle myšlenky drželi i v dalších dnech a každé důležité dilema předkládali mě, jak ostatně brzy uvidíte. Teď ale k té naší kýžené střeše nad hlavou. Pověst nelhala. Bouda, kterou si její objevitel překřtil na Klonovu, byla skutečně na zdejší poměry luxusní. Kdyby nic jiného, byla alespoň jakž takž zateplená, takže jsme si vytopili skoro na dvacet stupňů a ráno se budili do příjemných deseti. Po předešlém ránu, kdy jsme zjistili, že plechovou střechu půdy chatky pokrývá zevnitř krusta ledu, to byla milá změna. Po večeři, při které opět přišla řeč na bramborovou kaši a Klon s Abukim vymýšleli sto a jeden způsob, jak ji vyhodit, jsme si polehali do postelí a spokojeně usnuli. Netřeba snad připomínat, že po celý den se stupňovalo napětí, co že to ten Klon v tom batohu má. Velké Překvapení zůstávalo i nadále tajemstvím...

- - -

Probudili jsme se snad v deset ráno. Do tepla a pohody neuspěchaného rána v Klonově Boudě. Nasnídali jsme se velmi výživného, avšak méně již chutného porydže, nařezali dříví a dali se na cestu. Nejdříve bylo třeba vystoupat na rozcestí těsně pod vrcholem Klaku. Při té příležitosti jsme se ještě jednou vydali na vrchol samotný a kochali se krajinou. Zkoumal se nám snažil popsat cestu, kterou se dnes dáme, ale v té změti kopců, údolí a sedel zůstal jeho výklad mnohými nepochopen. Byly bychom se rozhlíželi a vyhřívali na Klaku celý den, ale slunce už se pohupovalo vysoko na obloze a nás čekal ještě pěkný kus cesty.

Velice dlouho jsme klesali po namrzlých nebo bahnitých svazích a kde se co chvíli ozvalo vyjeknutí a následné nářky nad špinavým zadkem. Zuberi se snažil, aby byl ze všech nejvíce napřed a pak se otočil a dychtivě vyčkával, až někomu podklouzne noha a svalí se k zemi, a se mu mohl patřičně vysmát. Smích ho ale přešel, když se před námi vztyčil vysoký kopec s nelidsky prudkým úbočím, které bylo třeba vystoupat. Na vrcholu tohoto kopce jsme poobědvali TUCky se špekem a lovečákem. Ne že bychom se krekrů příliš najedli, ale po tvrdých suchých knekebrotech se rovnaly daru z nebes.

Když jsme se zase vypravili na cestu, zjistili jsme, že denní doba už pokročila a bylo by záhodno najít nějakou zkratku, abychom do Zkoumalem vyhlídnutého přístřešku došli za světla. Přešli jsme přes vrchy, louky, lesy i pole, prošli se po silnici, přetančili po kládě přes potok a vystoupali jeden neobyčejně strmý kopec, aby nám pak Zkoumal oznámil, že jsme to vůbec nemuseli dělat protože naše místo na spaní je někde úplně jinde, a tento výrok doplnil o názorné mávnutí ruky směrem k dalekým kopcům halícím se do šera.

"Mohli bysme klidně spát tady ne? Mě se teda už nikam nechce..." pronesla jsem. Můj návrh, aniž bych to čekala, vyvolal prudkou reakci. Klon s Abukim začali okamžitě shazovat batohy ze zad a za potutelného uchechtávání provolávali: "Hmm, Tavi rozhodla, takže spíme tady. Hehehe..." Toho jsem se zděsila. Opravdu mám tu náhlou razantní změnu plánu na svědomí, nebo o tom uvažovali už dřív a teď jen mají do koho šťourat? Pravda byla někde mezi, ale já později zjistila, že ač sloužím jako perfektní opora pro jejich alibismus, nemyslí to zle.

A tak jsme se vskutku uložili k spánku na tomto návětrném vršku. Abuki tu návětrnost chytře vytušil už tehdy v podvečer a něco proti návrhu na přespání namítl. Klon ho ale odbyl: "Abuki, ty ale vůbec nejsi romantickej!" A potom dodal: "Hvězdičky nám sem budou svítit, východ slunce tu uvidíme, já tu na tebe chtěl při měsíčku vybalit prstýnek a ty bys mi to takhle zkazil!"

"Jo tak to je to Překvapení, co si Klon schovává v batohu!" zvolal Zuberi. Byl však na špatné stopě.

"Ale skoro se trefil, taky se to tak nějak strká na prst," prohodil Klon směrem k Abukimu.

"Nebo na něco takovýho," doplnil kapitán.

Další indicie byla na světě.

- - -

Rozdělali jsme si oheň, poskládali okolo něj mokré boty a začali si vařit večeři. I já jsem tehdy poprvé projevila tu slabost a zeptala se, jestli není vhodná chvíle na Překvapení, že zítra je poslední noc a aby už pak nebylo pozdě. Klon opáčil, že na tohle nebude pozdě nikdy a místo toho nám raději přečetl povídku o jakýchsi lupičích, což byla slabá náplast. Ani toho večera jsme tedy nezjistili, co je ta věc zahalená tajemstvím a popravdě přestali doufat, že se to někdy dozvíme.

- - -

Ani se mi nechtělo věřit, že jsem přežila tu děsuplnou noc. Foukal příšerný vítr (přesně jak kapitán předpověděl), byla zima, sunula jsem se z kopce a trápily mě příšerné sny, z nichž bych za všechny jmenovala ten, kdy jsem si jen tak mimoděk vyndala páteř z těla a pak ji za boha nemohla dostat zpět. Jak ráda a rychle jsem se tehdy vyhrabala ze spacáku a ještě raději to místo nadobro opustila. Na cestu jsme se dali hned po snídani.

Poslední den cesty byl více méně odpočinkový a měl jasný cíl - dojít co nejblíže k autobusové zastávce, ze které zítra vyrazíme. Většinu cesty jsme se pohybovali po hřebeni, což nás celkem bavilo a skýtalo to nádherný rozhled. Klon se pro změnu vzhlédl v něčem úplně jiném, a to v umění být všude první, a tak se stalo, že jsme se obyčejně nacházeli na nějakém tom Klonově vršku, Klonově sedýlku, Klonově skalce, nebo Zkoumalově vrchu na Klonově hřebeni.

Obědvali jsme v závětří malé skalky na jednom z kopců, na jehož jméno si nevzpomínám, ale tuším... Jídlo se sestávalo z tradičních sucharů, špeku, česneku a zbytku lovečáku. Hned po něm jsme se zase dali po hřebeni dál.

Při svačině se našeho objevitele kdosi zeptal na tradiční otázku, aniž by čekal že bude vyslyšen. Klon však k našemu překvapení vůbec nevyhlížel tak neoblomně a po delším škemrání... SVOLIL! A začal se přehrabovat v batohu! Jak jen nejlépe popsat tu atmosféru? Napětí mezi námi se dalo krájet. Všichni se špatně skrývanou nedočkavostí dychtivě hltali každý pohyb Klonových rukou. Abuki se již dopředu dusil smíchem. Náhle Klon vzhlédl a pomalu pronesl: "Á, tady to je," načež se jeho ruce začaly sunout výš a výš, až z batohu vytáhl ------------!!!

Prvních pár vteřin jsme na to ohromeně zírali a pak propukli v hysterický záchvat smíchu! No divíte se nám? Smích neutichal ještě dlouho po tom, co Klon tu věc vrátil zpátky. Ještě s úsměvem na rtech jsme se dali znovu na cestu. Klonovo překvapení prostě všem vyrazilo dech, to snad chápete. Co ten je schopný tahat v báglu celé ty dny!

Ke konci dne jsme z hřebene sešli a napojili se na silnici, která nás měla dovést až do vesnice, ze které ráno vyjíždíme. Těsně před ní jsme však zastavili a rozeslali průzkumné čety po okolí, aby vyhledali příhodné místo na spaní. Zkoumal objevil jednu zamčenou chatu, Vítek se Zuberim vůbec nic a po Klonovi a Abukáčovi jakoby se slehla zem. Asi po čtvrthodině se vrátili a odtáhli nás do sice trochu výš situovaného, avšak pěkného a zvláštním způsobem útulného sedýlka. Objevili jsme v něm pod listím dokonce jedno staré ohniště, v němž se brzy rozplápolal oheň.

Toho večera vyhlásil kapitanát stávku a rozdělání ohně nechal na nás. Ne že by nás chtěli využívat. Jen jsme si pro jednou vyměnili role – my se starali o blaho a pohodlí ostatních a oni se kochali pohledem, jak nám to krásně jde. Dokonce i s vařením jsme si museli poradit sami. Zkoumal, který špatně, ale ze všech sil skrýval svou dobromyslnost, už něčím podobným vyhrožoval dlouho, ale vždy ho přemohl soucit. Ani dnes se neudržel a nakrájel nám alespoň cibuli.

Jistě se ptáte, jak to dopadlo s Vítkovou a Zuberiho bramborovou kaší. To víte že ji Abuki s Klonem nevyhodili. Ale neopomněli se nad ní pořádně znechucovat a ušklíbat.

Po večeři jsme vyslechli povídku o učiteli, který se dostal jiné dimenze vesmíru a vrátil se zrcadlově obrácen. Spát se nám potom ještě nechtělo, takže si kluci zabetlili ve vyprávění vtipů. Když jejich konverzace začala zabředávat do přisprostlých oblastí a už odehrávala se především jen mezi Abukim a Klonem, raději to sami utnuli a všichni jsme se zahrabali do spacáků a nechali si zdát o vaně a jídlu.

- - -

Ráno jsme posnídali myslík, zabalili si a seběhli z kopce zpět na cestu, po které jsme se vydali do Rajecké Lesné na zastávku. Během dlouhého čekání jsme se dopátrali toho, že sedíme před tím Iščiným domnělým letištěm. Byla to továrna na Kofolu. A sotva jsme zjistili, že místo v boudě zastávky můžeme sedět na travnatém vršku nad ní, autobus přijel. Odvezl nás do Žiliny, kde byla ještě spousta času na oběd a poflakování se v parku.

V Zuberim, po dlouhé době ucítivším závan civilizace, se probudily staré pudy a ihned vytušil příležitost obstarat si pořádný pytel chipsů. Byl ochotný pro to udělat všechno. Nejdřív se v bláhové víře, že z toho něco vzejde, vydal s Klonem do samoobsluhy, že mu prý pomůže s taškami. Samozřejmě, že se vrátil s prázdnou (když nepočítám tašky...). Potom už mu bylo jasné, že se bude muset spolehnout na vlastní finanční prostředky. Obešel celý park a posbíral skleněné lahve, které by se dali vrátit. Bohužel z nějakého důvodu nedaly. Pak se pokoušel prodat svůj kapesní nůž, žebrat, ale ani tady neuspěl. A tak mu chudákovi nezbylo, než se těšit domů ještě víc.

Od postelí, koupelí a chipsů nás však ještě dělilo pět hodin cesty vlakem. Klon se s námi rozloučil už na kdesi na Moravě, my ostatní si těch úmorných pět hodin poctivě vytrpěli.

- - -

Nechce se mi používat často omílanou frázičku „Co říct závěrem?“ a tak to rovnou řeknu. Můj negativní vztah k celé téhle akci, který se utvořil při stoupání na Klak, celkem rychle vyšuměl a zůstal jen příjemný pocit zadostiučinění mým dobrodružným touhám. Nikdo z nás nelituje, že jel a nejspíš by si to zopakoval (i když já se příště HODNĚ rozmyslím, zda pustit dobrodružné touhy ke slovu).

Pokud v sobě stále potlačujete zmatení nad bílým pruhem, musím vás zklamat. Nezúčastněným nepřísluší znát tajemství hlubin Klonova batohu. To máte jako s demo verzemi – je to pěkný, ale to nejdůležitější tam chybí. Takže pokud se nechcete spokojit s tímhle článkem a toužíte po plné verzi, jeďte za rok o podzimních prázdninách s Klonem zase do hor a chvíli na něj doléhejte. Naznačoval, že si s sebou vezme Překvapení zas. Mě tam teda asi nepotkáte, protože jsem to jednak už jednou viděla a jednak jsem bohužel dala druhého dne v noci v největší krizi příslib vyšším mocnostem, že jestli najdeme tu chatu a jestli se odsud dostanu živá, budu jezdit po zbytek svého života s rodiči na chatu, jak si vždycky přáli. A s takovými vyššími mocnostmi si není radno zahrávat. Nicméně doporučuju, nejen kvůli Překvápku, je to prostě zkušenost, zážitek a máte pak ze sebe dobrý pocit.

Takže co říct závěrem :) ? Malá Fatra zdolána, Klak pokořen, zkažená šunka bez následků, bramborová kaše přežita, tajemství odhaleno. Považovala bych tuhle expedici za ve všech ohledech úspěšnou...