Voda - Otava

6. 5. - 8. 5. 2011

Bylo teplé květnové odpoledne, slunce stále ještě neúnavně pražilo do střech domů.

Galerie

stáhnout všechny fotky v .zip

Pražilo i do autobusů a na nádraží Na Knížecí se začali kupit poněkud zmatení Argonauti. Když jsem se připojila i já, probíhala právě vášnivá debata o tom, kdo si co zapomněl doma, když se před hodinou na popud Abukiho naléhavé esemesky jal přemisťovat celý obsah svého batohu do lodního pytle. Organizačky, stejně jako doporučovaný typ zavazadla, se totiž na poslední chvíli změnily. Z původních raftů jsme přesedlali na kanoe, protože, podle kapitánových slov, jimiž citoval jakéhosi správce kempu, plánovaný úsek z Čeňkovy Pily by se sice překonat dal, jestli ovšem máme dobré boty. Když to řeknu méně komplikovaně, bylo prostě málo vody. Místo k Pile jsme tedy zamířili do Sušice. Cesta byla dlouhá a úmorná. Přibližně po dvou hodinách přistoupil v Písku Vítek a trochu nám zvedl náladu, když vylíčil, jak dobré jídlo s sebou veze a především kolik ho má.

Konečně Sušice. Každý byl rád, že se po třech hodinách jízdy mohl postavit na nohy. Zvlášť ti, kteří strávili její převážnou část na schůdkách u dveří, protože žádná sedadla, která by odpovídala číslům na našich místenkách, v autobuse prostě nebyla.

V Sušici jsme našli kemp a utábořili se na loučce u řeky. Kapitanát uspořádal soutěž o nejrychleji postavený stan a s přehledem ji vyhrál. Potom ohodnotil ostatní stany a nejlepším stavitelům podepsal příslušný bod v Námořnické. V plnění jsme potom překvapivě pokračovali dál, během večeře i po ní. Když se setmělo, sesedli jsme se kolem ohně, procházeli si bod po bodu a kapitanát vysvětloval, co který obnáší. Když hodina pokročila a celá NK byla probrána, byli jsme urychleně posláni do spacáků. Netrvalo dlouho a kruhem našich stanů se rozhostilo ticho. Ne však nadlouho.

Vzbudil mě šramot v naší předsíňce. Ozvalo se zařinčení ešusů a zvuky, jako když se někdo zpola zamotán do plachty snaží rozepnout zip u vchodu.

„Co je?“ zavolala jsem. To už se začal probouzet i zbytek stanu.
„Kdo to je?“ naléhala jsem dál, když se nic neozývalo.
„Už spíte?“ Aha. Tesák.
„Né asi,“ opáčila jsem.
„Aha, tak to my zas pudem,“ odvětil a my ho potom z nějakého důvodu začali ujišťovat, že nám tady vadit nebudou a ať tedy na chvíli přijdou.

Za okamžik už se k nám nasoukali Mataki s Tesákem, zjevně bez jakéhokoli plánu a sebemenšího tušení, proč vlastně přišli.

Asi po hodině jsme skončili u velice hlučného hraní dvacky. Tato hra se shledala s všeobecným nadšením, dokonce i Karimu přestala dělat, že spí, a přidala se k nám. Když už byly mé klouby celé oteklé a na jednom zel krvavý šrám, rozezvučel se zip předsíňky našeho stanu. Na tom způsobu, jakým se jezdec zadrhával a drnčel po obvodu vchodu, bylo cosi horlivého, nebezpečného, něco, co se hromadilo hodiny a hodiny a teď bylo připraveno explodovat. Všichni zcela automaticky, a také trochu nesmyslně, zmlkli, zhasli a vrhli se k zemi. Zůstala jsem sedět, pohled zarývala do karimatky a čekala, co přijde.

Teplé sluneční paprsky začaly zkracovat ranní stíny a předvídaly krásný jasný den. Všichni jsme stáli v kroužku nedaleko tábořiště a protahovali se podle toho, co Abuki předcvičoval. „Teď máte tak hodinu a půl, než přijedou lodě. Za tu dobu budete nasnídaný a sbalený,“ oznámil. Potom se začal pobaveně uhihňávat, jako kdyby si na něco vtipného vzpomněl, a dodal: „Asi byste se měli jít Petty omluvit. Prej jste tak řvali, že kvůli vám tři hodiny nespala. Já teda nevim, co jste tam dělali, já spal, ale takhle naštvanou Petty, to jsem teda dlouho neviděl.“

Mataki a Tesák už dávno snídali, když jsme si k nim já, Brebta, Karimu a Vítek přišli přisednout do stínu za jejich stanem. Na tom, že omluva by byla na místě, jsme se shodli, potom ovšem následovalo dlouhé trapné mlčení.
„Hele já mluvit nebudu. Mluvim v takovejch chvílích vždycky,“ ukončila jsem hluboké ticho.
„Jó? A kdy třeba?“
„Třeba když jsme Klonovi na táboře zdemolovali auto,“ opáčila jsem a můj výrok si vysloužil několik uznalých pokývání hlavou. Neměla jsem problém před někoho si stoupnout a omluvit se mu. Měla jsem prostě pocit, že už by si to měli vyzkoušet právě ti, kterým to problém dělá. A mimoto jsem chtěla vidět, jestli u toho ostatní vypadají taky tak blbě jako já.

„Si myslim, že by měli mluvit ty nejstarší,“ pronesl kdosi.
„No to já si teda nemyslim,“ ozvalo se na protest.
„Nejstarší jsou Mataki a Brebta, když Tavi nechce mluvit.“
„No tak ať to řeknou ty dva!“
„Já to řeknu,“ ozvalo se znenadání a byl to Vítek.
„Jó, super, Vítek to řekne.“
„Tak jdem, ne?“
Ve chvilce už se zástup v čele s Vítkem rozpačitě dokolébal k Petty. Omyl, pomyslela jsem si, ne jenom Vítek, blbě u toho vypadáme všichni. Náš řečník ze sebe vysoukal omluvu, která byla přijata, a my se odšourali zpět k nedojedené snídani.

Po řece splouvala flotila oranžových, polyethylenových, podivně tvarovaných lodí a v nich deset, převážně špatně vyspalých, Argonautů. Den byl však krásný a snídaně vydatná, alespoň co se naší Vítkem zásobené barbuchy týče, a tak z nás ranní ospalost brzy opadla a vystřídala jí dobrá nálada. Bohužel i tato přízeň počasí a osudu měla své vedlejší účinky. Také Abuki totiž dostal dobrou náladu. A nebyla to ani půlhodina cesty od kempu, když jsme to poznali na vlastní kůži.

„Kluci, tak víte, jak jsme se domluvili!“ šklebil se Abukáč a metal významnými pohledy po Tesákovi a Matakim. Už podle výrazu, jaký má ve tváři, pomyslela jsem si, je jasné, že si nic nedomluvili. Alespoň oni s ním ne. Určitě blafuje.

„Vítku, bejt tebou, tak pluju od holek dál,“ houkl na loď vedle nás. Teď to začínalo být podezřelé. Podívala jsem se na Vítka, který před chvílí kormidloval obě naše lodi a teď se už hodnou chvíli rozvaloval na loďácích a držel se našeho límce. Upřela jsem na něj zoufalý pohled. „Promiňte, holky,“ utrousil mi na oplátku, zvedl se, rychle se pustil a jeho loď se mocnými záběry pádel začala vzdalovat.

„Né! Ty zrádče! Hnusnej zrádče!“ zaječely jsme s Brebtou jednohlasně a to už se k nám blížil Abuki, bez háčka, zato s bojovným smíchem a Matakiho lodí po boku. Dostihli nás a s nimi i pořádná sprška ledové vody. Rozpoutal se nelítostný boj. Kuba, Vítkův háček, to od nás schytal první a nejvíc. Abuki nakládal. To je jeho speciální metoda máčení nepřítele. Nabere vodu na pádlo jako na lopatu a chrstne vám ji do obličeje. Šly po nás tři lodě. Nemohla jsem uvěřit, že se kluci nechali Abukáčem vážně ukecat.

Mezitím si daleko před námi vegetily na svých lodích Petty, Karimu a Veverka. O žádné bitvě neměly ani tušení, dokud jsme k nim nedopádlovaly my, promáčené na kost, a neinformovaly je, že jestli nechtějí skončit jako my, měly by trochu zvýšit tempo. Za námi už byly vidět tři, rychle se blížící lodě.

Dřív, než mohl vzniknout nový konflikt, jsme přistáli na oběd. Nejdřív jsme s holkama uvažovaly, že Vítkovi za ten podraz nedáme najíst, dokud jsme si ovšem neuvědomili, že všechno naše jídlo má v barelu on.

Asi za hodinu a půl jsme znovu vypluli, všichni najedení, odpočatí a suší. Nebyli bychom to ale my, kdyby bitva zanedlouho nezačala nanovo. Ještě chvíli jsme po sobě cákali, nebylo jisté, kdo je proti komu, když zrovna nebyli všichni proti Abukáčovi. Brzy nás to ale přestalo bavit. Tedy většinu z nás. Abuki, který zpravidla bitvu rozpoutá, ale pak ji také díky svým kapitánským pravomocem ukončí hned, jak se mu zmáčí zadek, byl tentokrát neskutečně houževnatý a bojovný. Proto ho zklamalo, když se ostatní lodě srazily dohromady, posádky se rozvalili po bagáži a odmítly se dál jakkoli zapojovat. To by ovšem nebyl náš kapitán, aby se dal naší neúčastí odradit. Kroužil kolem nás, cákal, pořádně nám nakládal na záda a vypadal u toho velice šťastně. Nikdo se nebránil. Učili nás to tak ve škole. Paní učitelky vždycky říkávaly: „Nevšímej si ho, ono ho to přestane bavit“. Na pubertální agresory to obyčejně zabírá skvěle, na Abukiho však vůbec. Místo toho, aby se otráveně klidil, na nás prsty ukazoval „V“ jako victoria a pořvával: „Víte, jak se to u nás v lodi jmenuje? U Suchánků, HE HE HE!!“ Tak jsme si raději navzájem pustili lodě a začali pádlovat pryč od šíleného smíchu a gejzírů vody.

Na jednom jezu poslal Vítek Kubu, svého háka, z lodi pryč, ať prý si vleze jinam, protože on, Vítek, chce jet na singlu. Abuki Kubu vděčně přijal a básnil nám o tom, kolik výhod mu jeho nový přírůstek do posádky přináší.

„S háčkem na lodi se zvyšuje její rychlost, manévrovací schopnosti a zdvojnásobuje se palebná síla,“ prohlašoval, když se k nám blížil. A když se přiblížil na dostřel, také nám to dokázal.

Ať už je člověk jakkoli vytrvalý a zapálený pro boj, nakonec pochopí, že bez spoluúčasti soupeřů to prostě nejde. Pochopil to i kapitán a jal se nás hecovat. Začal u svého háčka, který ochotně zradil své přátele, aby se vetřel do přízně kapitána a oddaně plnil i ty nejtupější rozkazy. Nás ostatní naváděl k podobným hrůzným činům a snažil se nás poštvat proti sobě.

Měli jsme toho po krk. Věděli jsme, že nás může vysvobodit jen jediné – kemp. A zanedlouho konec plavby skutečně přišel. Těžko se popisuje, jak se nám všem ulevilo.

Nedaleko našich stanů na příjezdové cestě do kempu zastavilo auto a kapitán, teď již zase normální, zbavený podlosti a agrese, k němu hned zamířil. Brzy jsme pochopili, co se děje. Přijela Iška, která doteď pobývala na plaveckém soustředění. Navečeřeli jsme se – naše barbucha opět velice vydatně – a odebrali se kus dál od stanů, kde jsme uspořádali lakrosový miniturnaj. Vítězi se tradičně stal Matakiho tým, který se tradičně jmenoval Saw a poslední byl tradičně ten můj s příznačným názvem Mrtvá zóna. Jméno ani obsazení prostředního týmu už z paměti nevylovím. Po skončení turnaje si ještě někdo plnil, valná většina však brzy zamířila do spacáků. Tentokrát byla noc tichá a poklidná.

Ráno jsme byli ušetření rozcvičky a brzy po snídani se dali dál na cestu po řece. Počasí k nám bylo ještě štědřejší než včera, takže několik z nás dobrovolně skočilo do ledové vody, aby se zchladilo. Zanedlouho kapitán znovu pocítil potřebu se s někým zcákat a my mu v tom rádi vyhověli. Rozpoutali jsme bitvu se stejným zápalem, jako jsme začali tu včerejší. Tahle ale probíhala jen krátce a s tím rozdílem, že fáze „všichni proti Abukáčovi“ přišla po včerejších zkušenostech velice brzy. Nedělní úsek se skládal z jezů a volejů nad nimi, což bylo dost unavující, a tak není divu, že nás zanedlouho přešla chuť na vodní boje, a vlastně na cokoli kromě oběda. Toho se nám dostalo v Katovicích, kde jsme také vrátili lodě a naše plavba skončila.

Nedělní oběd je vždycky něčím speciální. Buď při něm trpíte přebytkem, protože se vám nechce vézt domů všechno to jídlo, co jste nestačili sníst, což byl díky Vítkovi náš případ, nebo trpíte nedostatkem, protože jste už všechno snědli, což zas bývá zpravidla případ Abukiho barbuchy. Pro oba případy je velikým štěstím že se navzájem tak pěkně doplňují, a tak většinou domů odjíždějí všichni spokojení a dosyta najedení. A také s lehkými batohy, kromě Abukiho, který své somrovací schopnosti dotáhl k takové dokonalosti, že se může dušovat s tím, že z výpravy odváží víc jídla, než si přivezl.

Když nadešel čas, opustili jsme stín vysokých stromů na louce u řeky, kde jsme obědvali, a vydali se na autobusovou zastávku. Nečekali jsme dlouho a přijel pro nás velký dvoupatrový autobus. Naše obavy z další úmorné cesty zažehnal hlas sportovního komentátora, který se náhle ozval z reproduktorů nad našimi sedadly. Ano, vážně nám pustili zvukový přenos osmi-finálového utkání Česko – Rusko. První dvě třetiny jsme jen slyšeli, na tu poslední se dokonce rozsvítila televize nad předním oknem. Kapitán sice dával okázale najevo, že pohrdá naším zaujetím a vzrušením v komentátorově hlase a za mnohem větší zábavu považoval ťukání na hlavu tomu, kdo právě seděl před ním, ale ostatním to zajistilo dost zábavy na celou cestu.

Výprava skončila kolem šesté hodiny na nádraží Na Knížecí a zápas stavem 3:2 (samozřejmě pro nás) a rozbitými hlavami dvou našich hráčů, jež měl na svědomí dvoumetrový agresivní ruský pošahanec Arťuchin.