Vyzvědači

14. 10. - 16. 10. 2011

Bitva ve velké videohře a vyzvědači na starém městě. To vše dohromady s oddílem Origanon.

Sobota ráno, Masarykovo nádraží. Před trafikou se tvoří velký hlouček osob. Přesouvá se na nástupiště a nastupuje do vlaku. Začíná společná výprava Argonautů a Origanonu.

Když jsme vystoupili z vlaku, byla docela zima. Rozděleni do barevných družstev jsme se vydali vstříc šílené počítačové hře, jako živé loutky ovládané hráči. Ne zcela dobrovolně, boj na život a na smrt. Důkladně poučeni ohledně ovládání naší postavy jsme se pustili do první herní mise. „Epická míčkovka“ s „papírovými koulemi“ místo zbraní rozdělená do čtyř misí a dvanácti levelů nám zabrala téměř celý den. Každá mise měla odlišná pravidla a hráli jsme v různých lokacích – z jedné rozpadlé barabizny do druhé. Každý pojal bitvu jinak. Někdo zůstával celou hru schovaný mimo dosah útoků, někdo se vrhal do boje a midlil všechny okolo míčky hlava nehlava, někdo se zamaskoval zahrabáním do suti a prachu a pak nečekaně útočil, někdo zase strategicky plánoval nejvýhodnější pozice a střílel z nečekaných míst. Když jsme se dostatečně pomlátili mezi sebou, dostali jsme konečně rozum, semkli se a společně zaútočili na organizátory celého projektu, svrhli je, a tak unikli z té hrůzné hry, manipulující živími lidmi.

Večer jsme hráli tradiční vyzvědačskou hru na starém městě Pražském. V rafinovaných převlecích jsme klamali protihráče a pronikali na nepřátelská území, plnili úkoly a získávali body. Došlo i na honičky v úzkých tajemných uličkách a průchodech a na hádky na hranicích. Krátce před půlnocí jsme se rozloučili s Origanoňáky a vydali se do klubovny. Z cesty se vyvinula docela zajímavá věc, když se do debaty Brebty a Matakiho o trubkách připojil jakýsi starý pán, že se tomu prý říká roury. Z toho se stal dost zvláštní nepředvídatelný a totálně matoucí proslov onoho pána, týkající se starých lidí co jedí jen kyselý okurky a zelí, tý hrozný doby co dneska máme, bezdomovců, krys, Oscara Wilda, masového vraha, dobře ulátaných matakiho džín, vlaječky Sparty, dvou muffinů co měl v pytlíku, Matakiho prospěchu ve škole, žravé dámy a mnoho dalšího, občas doplněného Matakiho „Hmmm…“ „No, jo no…“ „Asi máte pravdu…“ „Nevim“ a „Aha…“ Nakonec ten pán řekl, že na ně špatně vidí (na koho jsme se nedozvěděli) a šel si sednout o tři sedadla dopředu.

V neděli jsme v půl dvanácté, posnídaňoobědvali buchtu, šunku, šehačku, rohlíky a jabka a pustili se do velkého podzimního úklidu. Pak jsme šli, jako obvykle, domů.