Robinsonáda
28. 3. - 1. 4. 2002
Je tu Robinsonáda a s ní krásné počasí. Protože až dosud jsme jezdili pod kdejaké přístřeší, tentokrát jsme se rozhodli pro putování volnou přírodou. Abychom však vyslyšeli naléhání rodičů, přeci jen jsme si zajistili možnost ubytování v některých školách.
Přestože je to velice neobvyklé, měli jsme Robinsonádu spojenou s Dohodou (to proto, že 12.3. jsme byli na Expedici). V praxi to vypadalo tak, že jsme ve čtvrtek ráno jeli do Týnce a odebrali se k pokladu. Přímo k němu samozřejmě šli jen ti vybraní, protože ne každý má právo vědět, kde přesně se nachází. Předtím jsme hráli tradiční hru s bonbóny (člověk musí od Týnce až k pokladu vyřadit ze svého slovníku výrazy souhlasu či nesouhlasu jako jsou "ano", "jo", "ne" a cizojazyčné ekvivalenty. Za každé pronesení jednoho z těchto slov se platí bonbónem tomu, kdo vás na prohřešek první upozorní) a i v zápětí jsme se věnovali tradičním věcem (vaření soutěžního guláše, boj v kotli, ...).
Když jsme skončili bitvu v kotli, začala teprve Robinsonáda. Jak jinak, než chozením. Museli jsme se totiž dostat od kotle až na Babku pod převis, kde jsme chtěli spát. Když se podíváte na mapu (jsou to Brdy), dáte mi jistě za pravdu, že je to vskutku daleko. Takže jsme se trmáceli cestou necestou, až jsme stanuli před tím převisem. Nastal čas na večeři a na vážení jídla. Potom snad nějaká zábava, i když asi ne, protože bylo pozdě a šlo se spát. Většina lidí spala venku, protože jednak byl pro nás převis malý ale hlavně bylo krásně. Nikdo se prostě nechtěl v tom horku potit. Já spal pod převisem a přestože na mě trošku kapalo, nemohl jsem si stěžovat.
Za úsvitu jsme pojedli něco ze svých zásob, prolezli nejednu jenkyni v okolí a vyrazili na další cestu. Tentokrát po brdském hřebeni přes Kytínskou louku, kde jsme nabrali vodu, a Stožec k Jelením paloukům. Tam někde v okolí jsme vyhledali Kaňon černých stínů, kde jsme se rozhodli přenocovat. Protože bylo málo jídla, museli jsme si nalovit něco zvěře formou veselé kartičkové hry a potom jsme zpívali až do usnutí. Ráno po rozcvičce a snídani nás čekal přesun do Radouše na vlak, kterým jsme jeli do Kařezu. To je taková malá vesnice mezi Hořovicemi a Rokycany. Tam jsme měli domluvený nocleh až do pondělí. Cesta vlakem byla dlouhá a únavná, hlavně proto, že jsme dvakrát přestupovali. Ve Zdicích nám dokonce ujel vlak a tak jsme museli asi hodinu čekat na další. V Kařezu jsem pospíchal do školy, abych se seznámil s ředitelem. Ten byl natolik ochotný, že nám nabídl program na půl dne - rozdělávání ohně bez sirek, tkaní apod. - ale z toho nakonec sešlo pro nedostatek personálu. Takže jsme se ubytovali, najedli a nastal čas na šifry. Napsali jsme asi čtyři šifry a velmi jsme se podivili, že někteří je dokonce všechny vyluštili. To jsem měl opravdu radost.
Dalšího dne v dopoledních hodinách byl očekávám příjezd Týny s Bronxem a opravdu přijely. Nastal čas příprav na Velikonoce. My hoši jsme se pod vedením Zkoumala odebrali k nádraží, kde začínal poměrně dlouhý pás porostlý vrbami, a tam jsme se jali řezat pruty. Na nedaleké pastvině jsme se potom naučili, jak uplést pomlázku z osmi prutů (tedy až na Romana, který si bohužel nařezal nevyhovující pruty a tak se mu lámaly) a jak vyrobyt píšťalku. Za veselé nálady rozebírajíce zítřejší taktiku jsme se vrátili zpět. Všude byl klid jako před bouří a tak jsme se potrénovali v uzlování, zazpívali si a šli spát, abychom byli svěží na zítřejší náročný den.
Probudily nás paprsky vysoko stojícího slunce a hlasy našich děvčat debatujících na dvorku. Každý z nás popadl pomlázku, oblékl se do toho, co zbylo (mě a Zkoumalovi úplně všechno) a vyrazili jsme ven. Tam nás čekalo nemilé překvapení. Vybavily se totiž nějakou voňavou vodou, kterou na nás lily z kýblů a lahví. Bylo to cítit ještě když jsem přijel domů. Holky jsme pomlázkami omladili, koledu zazpívali a jen co jsme našli porůznu velmi dobře poschovávaná vajíčka, čekala nás snídaně. Po ní úklid, koledování po vesnici a cesta na vlak a domů ...
