Tábor 315
8. 7. - 27. 7. 2002Po dlouhé a strastiplné cestě překrásnou, ale nehostinnou krajinou otevřel se nám pohled nade všechny. Na nejzápadnějším pobřeží tohoto velkého kusu země nachází se nezkrocená divočina, dosud nepokořena nohou bělocha. Mám tu čest v čele svých Harcovníků poprvé stanout na této zemi a vlastní zásluhou se podílet na jejím zůrodnění. A co více, po nekonečně dlouhé době mohu konstatovat, že úkol vložený na má bedra jest splněn. Doměnky byly potvrzeny, nevěřící zahanbeni. major Rogers
Máme tu zase konec roku a s ním tábor. Tentokrát, jak jinak, v duchu dobývání Severozápadu pod vedením majora Rogerse. Osídlili jsme netknutou divočinu na břehu rybníka Velká Holná poblíž Jindřichova Hradce. Letos poprvé po mnoha letech jsme byli vybaveni nějakými plavidly (konkrétně dvěmi pramicemi a jednou kánoí) a ty nám přišly velice vhod. Naše tábořiště totiž nebylo přístupné suchou nohou a tak jsme byli nuceni naložit naše vybavení na lodě a přeplavit se.
Bylo toho opravdu hodně a měli jsme co dělat, abychom vše naložili najednou. Nakonec jsme byli nuceni táhnout naloženou kanoi za sebou. Takto začala předtáborovka. Po dlouhé době jsme vzali na pomoc při stavení tábora starší členy a tak se museli snažit, aby náš tábor vyrůstal. Neuběhl ani týden a do postaveného tábora vtrhly hordy ostatního členstva ...
S domorodci se nám podařilo navázat vcelku přátelské vztahy a tak nás byly ochotni zásobovat pitnou vodou a jídlem. Nic jiného jsme z nich ovšem nedostali. Protože jsme ovšem během našeho dlouhého putování ztratili nebo zničily většinu vybavení, které osadník ke svému životu potřebuje, byli jsme nuceni využívat služeb obchodníků, kteří ovšem nasadili nehorázné ceny. Naštěstí jsme dostávali trvalý přísun liber podle toho, jak jsme se činili a někteří z nás měli nějaké úspory z dřívějška, takže jsme si alespoň něco mohli zakupit. Někteří na tom ale samozřejmě byli lépe, někteří méně lépe a někteří dokonce velice špatně.
Během naší existence jsme se jednak zdokonalovali v našich znalostech a dovednostech pro přežití v této divočině, jednak jsme z naší osady prováděli výjezdy do okolních krajů. V první řadě bylo zapotřebí prozkoumat pobřeží moře (Velké Holné) a až potom pronikat do vnitrozemí. Naším hlavním cílem samozřejmě bylo zabrat co nejvíce území pro královskou korunu, ale zároveň pro sebe samé. Záhy se vyklubali dva nejsilnější vůdci, kteří si pro svůj prospěch podrobili ostatní harcovníky a to Jess a Bub. Každý z nich měl pod sbou několik lidí, kteří mu bezmezně věřili a udělali by pro ně vše. Tak propukl krutý boj mezi těmito dvěma skupinami, každá se snažila ukořistit co nejvíce území. Byly ovšem chvíle, kdy přeci jen bylo zapotřebí spojit naše síly, to když jsme byli nuceni čelit společnému nepříteli - indiánům. Většinou se nám je dařilo držet v mezích únosnosti, jednou však pronikli až do tábora. Tu jsme museli vyvinout veliké úsilí, abychom je zajali, spoutali a vyslechli. Naštěstí si dali namluvit, aby s námi uzavřeli přátelství a od té doby jsme mohli být v klidu.
Tak běžel čas klidně, narušován jen občasnými šarvátkami na souši i na vodě, a každý si myslel, že má o dobrou budoucnost postaráno, když tu dorazil posel Jeho výsosti. "Na vědomí se dává, že veškeré nově nabyté pozemky na území Nového světa propadají Anglické koruně, pokud si je jejich dobyvatel nezapíše na Královském katastrálním úřadě do jednoho měsíce od vydání tohoto prohlášení!" Po výslechu posla vyšlo záhy najevo, že s tímto pro nás velmi důležitým posláním putoval asi 28 dní, tedy nezbylo nám nic, než se okamžitě dát na cestu. Jess se svou skupinou a Bub se svou tedy co nejrychleji vyrazili dát si zapsat svá území. Jakých útrap na své cestě zažili nevím, vím jen tolik, že dorazili pozdě! Veškerá území tedy propadla Králi. Ten však byl tak laskav, že nám dovolil hospodařit na těchto pozemcích do té doby, než se o ně přihlásí někdo jiný ...
Tak neslavně tedy skončilo naše dobrodružství na březích Velké Holné. Ale což, užili jsme si slunce, vody, koupání a lodí dosytosti a doufáme, že ne naposledy. Tak zas příště ...