Rumunsko 2002

Přechod pohoří Tarcu, Godeanu a Retezat v poněkud komorním složení.

Tohle je expediční deník z našeho letošního putování. Napsal jsem ho já, ale byl odsouhlasen všemi členy expedice. Napsal jsem ho spíš pro vlastní potřebu, při čtení se člověk na ledacos rozpomene... Možná proto jsou to skoro jen holá fakta, taková kostra pro vzpomínky.

Přípravy na cestu

Tak jsme se už před delší dobou domluvili, že koncem léta pojedeme do Rumunska. Před prázdninama akce dostala jasnou podobu, domluvili jsme se na termínu, našli jsme i hory, kam pojedeme - bude to Retezat a přilehlá pohoří. Dokonce i nějaké ty mapy se podařilo sehnat. Co se lidí týče, pozvání přijali Zkoumal, Ježek, Pažout čili Káťa, Olga, Přebral, Jut a Ready. Odjíždím na tábor s klidným svědomím, že vše je zařízeno. Týden před odjezdem začínáme s Ježkem kontaktovat účastníky. Vypadá to zle. Přebral nejede, protože kvůli povodňové evakuaci nestihl jet někam jinam. Ready tvrdí, že nemá peníze. A nakonec nám Jut den před odjezdem oznamuje, že bude místo putování pracovat v klubovně. Tedy, nic proti práci v klubovně, ale když se někdo někam přihlásí, jet by mohl. Chápeme sice, že jet jako lichý v takovémhle složení se někomu nemusí líbit, že práce v klubovně se nedá srovnat s nějakým chozením po horách, ale každý svou neúčastí ohrozil konání celé akce. Zbyli jsme čtyři a moc se nám samotným jet nechce, trocu se bojíme o holky, ale nakonec se, přestože už to vypadá, že musíme vymyslet nějakou alternativu jen pro tři lidi (Káťa na chvíli zaváhala), se rozhodujeme jet. A hned jdeme koupit lístky, Eurodomino na tři dny volného cestování vlakem po Rumunsku (píšu to sem, aby tu byly nějaké užitečné informace).

Cesta

V sobotu 24. 8. večer se scházíme na nádraží, vlak jede ve 23:22. Cesta rychlíkem do Devy je bez problémů, jen v kupé nejsme sami a pohraničníci nás každou chvíli budí. V Devě máme asi hodinu, už je neděle, všude je zavřeno. Je neděle,pět hodin odpoledne. Chtěli bysme směnit peníze, ale není kde. Jdeme na nástupiště, napsané v jízdním řádu a nastupujeme do vlaku, který přijíždí ve správný čas. Po nějaké době zjišťuji, při sledování mapy a projetých stanic, že vlak neodbočil do Lugoje ale jede do Aradu. A to jsme přes Arad do Rumunska přijeli. Navíc jede asi tři hodiny. Plánujeme náhradní trasu. Je jedenáct. Z Aradu nám za chvíli jede vlak do Temešváru. Tam nějakou dobu čekáme, měníme peníze. Rázem jsou z nás boháči, každý teď máme více než 300 000 lei. Za 10 euro. Čekání trávíme chozením na záchod (3000 lei) a u bere halba (asi třikrát tolik). Z Temešváru jedeme do Caransebeşe, tentokrát rychlíkem. A rychlíky jsou povinně místenkové. A navíc je to rychlík mezinárodní, průvodčí je světa znalý naše lístky ho nezmátly dost. Nakonec mu ukazuju obal od eurodomina, kde je česky návod k lístku, ukazuju na odstavec, kde se píše, že rezervační poplatky nejsou v ceně a říkám: "Eurodomino, nu rezervation". Zabralo to. V Caransebeşi čekáme na první raní vlak správným směrem. Odjíždí po páté hodině ranní, už je pondělí. Několikrát se ptáme, zda tenhle vlak jede správně a nastupujeme.

Galerie

stáhnout všechny fotky v .zip

Pondělí 26. 8.

V 6:30 vystupujeme z vlaku ve vesnici Voislova na severním konci pohoří Tarcu. Na vlaku sice bylo napsáno, že jede do vesnice Bauţar, i nádražáci nám to potvrdili, ale zastavil a dlouho nejel, tak jsme radši vystoupili než ho otočí a pojede zpátky. Ve vsi potkáváme místní směřující pěšky nebo na podivných bicyklech na vlak. Kus za vesnicí odbočuje cesta k horám, na mapě není, protože mapu máme opravdu špatnou, to znamená starou, málo podrobnou (1 : 100 000), z internetu špatně naskenovanou a ještě zkomprimovanou a černobíle vytištěnou. No ale zkusíme to. Cesta má správný směr, vede mezi políčky na louky, sem tam nějaký ten domek. Mimochodem, rumunská políčka jsou osázena zajímavým způsobem - po kukuřici se pnou popínavé fazole, pod ní rostou dýně. potkáváme dva sekáče, vtipné chasníky, kteří se s námi hned zdraví a povídají něco o ursu i lupu, gesty naznačujíce kousání. Jdou před námi, zastavují a volají nás. Ukazují nám medvědí stopy v bahně a smějí se, asi je baví strašit nás. Odbočujeme do bočního údolíčka, které má lepší směr, pěšina končí, lezeme zarostlým lesem na hřebínek a dále po něm, nejprve různým křovím a vysokým kapradím, pak lesem, stoupáme nahoru. Za chvíli jsme narazili na pěknou cestu, která pomalu stoupá po úbočí směrem na východ. Jdeme po cestě, v devět hodin snídáme, i když nám to připadá jako poledne, jsme už dlouho na cestě. Cesta se nakonec mění ve stezku klikatící se po hřbítku rovnou nahoru, objevujeme na stromech červené svislé pruhy, nějaká značka, na mapě ale není. Cestou vidíme na stromech opravdové liány, visí ze stromů, mrtvé leží na zemi, houpat se na nich bojím, přece jen by mi mohla spadnout na hlavu. Jsme nahoře, cesta dál vede po hřebeni, značena je červeným H na stromech. Po jedné hodině obědváme, začíná pršet a tak se vracíme sto metrů na rovné místo, stavíme stany a jdeme spát. Večer se budíme na večeři, už neprší, děláme první foc, sice mic, ale to je jedno. Chvíli se bojíme, že o kus dál v lese hoří velký oheň, pak zjišťujeme, že je to vycházející měsíc. Jdeme znovu spát, tentokrát definitivně, alespoň pro tento den.

Úterý 27.8.

Vyrážíme a zjišťujeme, že jsme spali asi dvě stě metrů od okraje lesa. Na louce je salaš a pramen, nabíráme vodu. Je dobrá, jen se nám moc nelíbí, že pramení kus pod salaší, okolo které je úplné hnojiště. Jdeme nahoru na hřeben, stromy končí, na louce se pasou koně, konečně to pravé Rumunsko. V trávě je spousta brusinek, pojídáme je a vzpomínám si na Člověka v drsné přírodě, kde Pavlíček cituje jakéhosi cestovatele po Sibiři: "Živí-li se člověk měsíc jen brusinkami, ztrácí veškerou sebedůvěru". Potkáváme baču, chce se s námi bavit a není s to pochopit, že neumíme rumunsky. Asi to bude tím, že mu rumunsky říkáme nušti rumunešti. První vrchol, prohlížíme si cestu, která nás dnes čeká - zalesněný hřeben, občas louka. Jdeme, nic zajímavého se neděje, Ježek nachází první kost, je to čelist, zuby ale nejdou vyndat, tak ji zahazuje. Bavíme se o potenciálních účastnících této akce a Juta nominujeme na první místo na naší černé desce. Večer končíme na paloučku v lese na hřebeni, všude je spousta hub, sbíráme jen praváky - a to jen ty hezčí. Vodu nabíráme z takové louže, je sice čistá, ale radši jí převařujeme. Kátě je špatně, a tak Ježek musí sníst plný ešus krup. A to už ráno jeden pytlík krup zahodil, když jsme mu řekli, jak malá je jedna porce v suchém stavu.

Středa 28. 8.

Ráno se budíme bez budíku v devět. Ježek napichuje houby zbylé od večeře na větve stromů a snaží se namluvit holkám, že tábořiště v noci navštívila veverka. Nevěří mu to, největší hřib měl určitě 30 centimetrů. Kátě se rozbil zip u dolní komory Gemmy, tak ho spravují. Nějakou dobu jdeme po pěšině, ta ale náhle klesá hluboko dolů. Rozhodujeme se jít dál rovně, i když všude okolo je jen kleč přerušovaní suťovými poli a paloučky trávy. Ze začátku to jde bez problémů, jdeme po kamenech, občas projdeme pár metrů kleče, ale později holá místa mizí. Zpátky se nám nechce, oblékáme šusťáky a prodíráme se klečí. "Nezkracuj si cestu klečí, bratříčku" radí guru Nevrlý. pohyb v kleči je totiž velice náročný, musí se jít po větvích, jinak by člověk musel pořád něco přelézat. Pohyb půl metru nad zemí vyžaduje dobrou rovnováhu a je dost únavný. Kletching je zkrátka novinkou mezi adrenalinovými sporty pro nejodvážnější a nejschopnější. Všeobecná radost, když jsme opět stanuli na pevné zemi. Nad místem se zelenou vegetací obědváme, jdu se podívat jestli tam není voda. Vidím studánku, volám ostatní aby přišli s lahvema. Ti vylévají starou vodu, v tom zjišťuji, že studánka je vyschlá. jsme bez vody a v dohledu další není. Naštěstí o kus dál narážíme na potůček, dobře schovaný v kamení. Před námi je pás kleče, musíme ho překletchovat. Po kamenech stoupáme na hřeben, cesta tu není, i když na mapě je vyznačená. Nahoře hodně fouká, stany stavíme v sedýlku aspoň trochu chráněné před větrem. V závětří děláme foc, ohniště jsme postavili vysoké, vypadá jako sporák. Bavíme se o pálení a jiných metodách likvidace kleče. Ježek navrhuje vymýtit po návratu domů kleč v Krkonoších. Spí se špatně, stan je s kopce a navíc ne větru strašně plácá.

Čtvrtek 29.8.

Ráno je strašná kosa, oblékám všechno co mám (skoro, náhradní tričko a spodní prádlo jsem nechal v batohu). Stany se ve větru těžko balí. Vyrážíme docela brzo. Na prvním vrcholu se snažíme zorientovat, používám přehlednější schéma z průvodce Rumunské a bulharské hory, vydáno roku 1978. Vypadá to, že víme kde jsme. Z vrcholu Bloju vidíme první jezero.Další hřeben bez cesty, nakonec sestupujeme do sedla, kde přichází z údolí červená značka. U studánky chceme obědvat, přichází k nám jakýsi turista, který před chvílí sbalil svůj stan o kus níž. Je to Rumun, ale mluví englezeşte. Bavíme se o počasí a plánované trase. Dozvídáme se, že má s sebou stodvacetikilového kamaráda, kterého před hodinou poslal napřed, aby se rozešel. Ze sedla jdeme zase nahoru, k večeru potkáváme stádo koní. Ježek se s nimi chce kamarádit, jdou k němu hned tři a tak utíká. Vidíme jezero, ke kterému šli Rumuni. není to 6 hodin cesty, jak nám tvrdili, ale tak tři. Před námi je hřeben, který spojuje pohoří Tarcu a Godeanu, po kterém zítra půjdeme. Nahoru se nám už dnes nechce, jdeme kousek za něj a po průzkumu bez báglů nacházíme pěkné místo u potoka. Koupeme se v ledové vodě, pereme některé kousky oblečení. Už se nám začíná stýskat po kleči (mrtvé a uschlé, samozřejmě), není z čeho udělat oheň, všude je jen tráva. Vařič mi nejde nastartovat, tryska se stále ucpává, čtyřikrát jsem ho musel rozebrat a čistit, nakonec funguje. Naštěstí je vařič postavený tak, že se dá bez problémů úplně rozebrat. Zalézáme do stanu, přichází Ježek a říká: "Poslouchejte, něco vám zazpívám: Jmenuju se Honza Tučný, postavu mám vydulou".

Pátek 30. 8.

Krásné ráno, sluníčko svítí, sušíme stany i vyprané věci. Ježek v suťovém poli objevuje lasičku. Ta je hrozně zvědavá, vykukuje blíž a blíž, ale když jdu pro foťák, mizí. Hřeben, na který se chystáme, obcházíme ze západu, nahoru jdeme až ze sedla s jezírkem - velkou louží. Opar (faux-pas ru, jak včera Olince rozuměl Ježek), pro který v minulých dnech nebylo vidět moc daleko, dnes zmizel. Na hřebeni nalézáme na kameni starou značku, která tu podle mapy má být, ve skutečnosti jsme našli jeden zašlý barevný flek na kameni. Jdeme trávou, boty mám plné semínek, příjemné jsou jak osina... A vyndavat je večer zabere aspoň pět minut. Příště si vezmu nějaké malé návleky, jen mezi botu a nohu aby dovnitř nic nepadalo. Obědváme v sedle pod Capul Prislopul po důkladném brusinkovém předkrmu. O kus dál vidíme v údolíčku pod sebou kamenné iglů - salaš postavenou bez dřeva. za celý den jsme na hřebeni neviděli jediný keřík kleče, v této oblasti je hodně ovcí. Jsme si docela jisti tím, že bačové kleč vypalují, aby získali pastviny. Jinak nelze tak častý výskyt ohořelých suchých keřů kleče. Na druhou stranu, takový uschlý keř je skvělým zdrojem paliva, sbírat sem tam nějakou od přírody uschlou větev by bylo na dlouho. Na dalším kopci se na Olinku vrhají psi, bača je volá k sobě a psi kupodivu poslechnou. Bačové totiž mistrně ovládají své hole a psy dokáží rychle zpacifikovat. Scházíme dolů k potoku, hledáme místo, kde by se dalo přejít. Asi po půl kilometru přeskakujeme, Olinka brodí. Jsou sice čtyři hodiny, cesta ale dále vede přes vysokou horu Godeanu, a tak zůstáváme na pěkném místě u potoka. Ve svahu naproti nám prochází karavana tří lidí s koňmi, jdem se s Ježkem zeptat, zda by neprodali sýr. Snažíme se bačovi, který snad pochopil, že rumunsky neumíme, vysvětlit, co chceme, Ježek rozhovor uzavírá výmluvným gestem a slovy brinza - lei, lei - brinza. Vypadá to, že sýr nedostaneme, místo toho jsme dostali napít silného sladkého kafe z flašky. Bača nám podává ruku, zdravíme se a odcházíme. Něco na nás volají, ženy vybalují pytle. Asi jsme si nerozuměli, podání ruky nebylo loučení, naopak. Dostáváme sýr, dohromady skoro kilo. Děkujeme, vytahuju peníze a bača je rezolutně odmítá. Loučíme se a chceme odejít, ale dostáváme ještě půlku chleba. Jedna z žen vybaluje další pytel a volá na nás, chce nám ještě něco dát, my ale za stálého děkování a loučení odcházíme. Vracíme se k holkám a já ještě běžím zpět za bačou dát mu cigarety. Nejprve odmítá, nakonec si krabičku bere a chce ji ode mne podepsat. Nemáme ale tužku (nu fixa), takže nic. Vracím se, svačíme chleba se sýrem, pro jistotu přikusujeme česnek, jak varuje Nevrlý. Večeře na vařiči, bez čaje, kdyby i dál nebylo dřevo, palivo by nám vystačilo jen tak tak. Okolo tábora obcházejí psi, připravujeme si ke stanům kameny. Ježek předčítá první dějství Buldočiny, vod Pitínskýho sepsaný, ve kterém několik chlapů zamordováno je a dáno pod loj, při té naší břidlic vérobě. Šeří se, číst se dál nedá, jdeme psát.

Sobota 31. 8.

V noci byla zima (teda, mě ne), Káťa hlásí led na stanu. Přichází černé mraky, během snídaně trochu kape. Od potoka stoupáme na severní hřeben. Tam se na nás vrhají psi, bača, který by nás mohl zachránit, nikde. Několikrát na nás doráží, přijdou až na pár metrů, štěkají a cení zuby. Sbíráme si kameny, psi to naštěstí dobře znají a vždy ustoupí do bezpečné vzdálenosti. Ježek už má v ruce kasr, psy se ale daří odhánět naznačováním házení. V tom se zjevuje bača a volá psy k sobě.Vrchol Godeanu je v mracích, na chvíli se trhají, abysme zjistili, že cesta, po které jsme měli jít, vrchol obchází. Musíme sestoupit dost dolů, svah je kamenitý. Jdeme dál po hřebeni, mraky se přes nás valí a silně fouká. Obědváme v závětří za skalkou, nakonec začíná trochu pršet. Vyndaváme ponča, ve větru ale nechtějí na člověku správně viset, vlají a já, s nejhorším pončem, ho na sebe musím přivazovat šňůrkou. kryjeme se za hranou hřebene, začalo ještě víc pršet. Všem je zima, nakonec se mezi kapkami začínají objevovat sněhové vločky. Za chvíli už pěkně chumelí, nám je ale líp, cesta do kopce v ponču docela zahřeje. Nakonec se počasí uklidňuje, vidíme , jak v dálce z mraků padá sníh. Vcházíme na mapu Retezatu, kterou máme hezky barevně vytištěnou, a vůbec je to lepší mapa. Padesátka, jen pár let stará, vydaná v Maďarsku. Rumunská kartografie není v posledních letech příliš aktivní. Hledáme místo na spaní, nakonec scházíme dolů do jednoho z kotlů, dole roste kleč, pramení voda a skoro nefouká. Už se na foc mare hrozně těšíme. Vaříme těstoviny s ovčím sýrem, zatím nejlepší jídlo. Nastává půlka putování, slavíme to sladkým čajem s mlékem. ježek předčítá druhé dějství Buldočiny, v němž se Hemil v zemi Helfštýnské znovu rekordérem stane, jak to tady je. Neobvykle pozdě, až v půl desáté, jdeme spát. Mraky se trhají, objevují se hvězdy. A samozřejmě blikající letadla, Fischerovy chartery k móři.

Neděle 1. 9.

Vstáváme pozdě, pomalu snídáme, pomalu balíme a nakonec vyrážíme chvíli před polednem. Vypadá to na odpočinkový den, máme dost času, vlak zpátky určitě stihneme. Šplháme na hřeben, chvilku jdeme. nacházíme kamenný základ salaše, je dost malá, uvnitř je kamenná postel a ohniště. S Ježkem jsme vymysleli náš, prozatím pro veřejnost přísně tajný, filmový projekt (nezapomenout). Obědváme, tentokrát knackebrot se spoustou příloh, jsme sice v polovině, ale ne zásob. Před námi je Retezatul mic (Malý Retezat), vápencový hřeben, spojující Godeanu a Retezat. Krásné bílé skály svítí do daleka, počasí pěkné. Zblízka rozličné krasové jevy, snad tu byl i vstup do nějaké jeskyně, jen je zasypaný kamením a odpadky. potkáváme jakousi českou výpravu, asi deset lidí s velkejma, těžkejma báglama. Jeden z nich nám povídá, že "O kus dál je dole, pod tim sedlem s rozcestníkama, hospoda, Cabana Buta se to jmenuje, kde maj pivo. Fakt." Potom, aby nevypadal jako alkoholik, dodává: "A taky sušenky, i chleba". pod skalní stěnou zkoumá Ježek možnosti lezení, ale Rumuni se asi nejistí. cesta dál vede po nepříjemných kamenech, už se nám jde špatně, musíme ale dál, i když tu jsou pěkná místa k přenocování. Na vápenci se totiž všechna voda propadá do podzemí a na povrchu ji nalézti nelze. Nakonec přicházíme na rozhraní vápence a nějakého toho krystalinika. Voda tu teče jako slabý pramínek v obrovském suchém korytu. U značky je tábořiště, je plné odpadků, lidé tu i kameny dokázali poházet tak, že to vypadá hnusně. Cestou na dřevo nalézám lepší loučku kus proti proudu vyschlého potoka, stěhujeme se a stavíme. Oheň, večeře a jdeme spát, dnes bez kusu Buldočiny. V noci mráz, na stanech led.

Pondělí 2. 9.

První školní den. děti jdou do školy. Já jdu zrovna spát. Dnes jsem totiž začal od konce. Jest půl šesté večer, lehce prší a k našim stanům, od modré značky za malým hřbítkem schovaným, přichází mladý rumunský strážce hor a nejistou angličtinou nás nečekaně zdvořile prosí, abysme odešli, neb se tu nesmí tábořit. Domlouváme se, že odejdeme až přestane pršet. Rumun, mladý to kluk s hezkým psem - huskym, odchází. Déšť sílí, tak ve stanu vaříme večeři a jíme. Přestává pršet, balíme stany a jdeme kus dolů. Schováváme se v bočním údolíčku, kam není odnikud vidět, leda z dvou nejvyšších vrcholků hor okolo. Cestou rozvíjíme teorie o konspiračních akcích, pořádaných v chráněných územích (Retezat je totiž národní park, což znamená, že se sem sjíždějí turisté zdaleka a vyhazují tu odpadky.). Taková noční akce na Šumavě, s nočním viděním samozřejmě, člověk by spal ve dne rovnou u značek, v převleku za běžného turistu a tvrdil by, že odpočívá po obědě (podívejte se, lančmít z támhletý konzervy jsem měl...) a usnul. Nalézáme hezkou loučku skrytou v kleči, stavíme stan, beru do ruky zápisník, ptám se co je za den a Olinka říká, že pondělí, 2. 9., děti jdou do školy.

Teď se přeneseme v čase přesně o 12 hodin zpět. 8:15, budík pípá, vstáváme, snídáme, balíme, vyrážíme. Za nějakou dobu přicházíme k sedlu nad chatou Buta, míříme ale od ní pryč, na sever, přes údolí říčky Lăpusnicu Mare. Hluboko jsme klesli, až do smrkového lesa. Obědváme dole u potoka, kousek od protržené dřevěné přehrady. Značka dál vede tábořištěm s mnoha ohništi a cedulí "NU FACEŢI FOCUL", což je zákaz rozdělávání ohňů. Taky je tu cedule "odnes si své odpadky", ale někdo ji černou barvou přeškrtl. Podle toho to tu vypadá. A nejen tady, Retezat je pohoří vysoké, hezké, turistickou infrastrukturou vybavené, a proto neujdeš deset kroků, abys nenašel na zemi konzervu, střep nebo alespoň papírek od bonbónu. Guru Nevrlý už tedy není aktuální, když píše "Nic nenasvědčuje tomu, žes v národním parku. Za pastýři zůstávají pahýly spálené kosodřeviny a ovce koupají kopýtka v čirých vodách. Ne zcela liduprázdno, ale u večerního ohně ještě nikdo neruší hvězdné ticho." Tak to bylo snad v roce 1981, kdy Karpatské hry vyšly poprvé. I když, průvodce z roku 1978 uvádí horské chaty s celkovou kapacitou 483 lůžek. Proto si na patřičné straně Karpatských her původní text nahraďte tímto: "Nechoď do hor Retezatských, bratříčku. Turistický ruch se jich už úplně zmocnil. Spát kde se ti zlíbí tě nenechají, na ohni si nesmíš uvařit nikde." Nenacházíme neznačenou cestu, po které jsme měli jít, stoupáme tedy po značce k jezeru Bucura. Oficiální tábořiště, roztodivné stany ohrazené mocnými valy z kamenů, hrůza. Vycházíme do sedla nad jezerem, bylo by tu bez toho tábořiště hezky, jezero je delší než půl kilometru. A přes hřeben dolů, nalézt nějaké to tábořiště...

Úterý 3. 9.

Vstávám, jak jsme se dohodli včera, v sedm. Čeká nás dlouhý den, musíme přejít hlavní hřeben Retezatu, vysoké hory, jde se po kamenech. Ono ale prší a tak přesunujeme budíček na osmou. Počasí už je lepší, dokonce jsme skoro usušili stan. Sbaleno už v 9:35, tento den jest tedy v zemi rumunské rekordérem, jak to tady je. Vracíme se na hřeben, do sedla Bucura. Začíná trochu kapat, vyndaváme ponča, alespoň na bágly. Výstup na první, nijak vysoký vrchol je snad nejhorší za celý den, leze se po největších kamenech. (JEŽEK: Potkáváme dva příslušníky Salvamontu, celé v červeném goráči, jak nesli každej jednu půlku nosítek na mrtvoly. Na Rumunsko velmi nadstandartní vybavení. Zachmuření Retezatští borci...) Další vrchol je Peleaga, se svými 2508,8 metry nejvyšší hora Retezatu. Zase samé kamení, už toho máme všichni dost. Sestupujeme do sedla, severně od hřebene spousta jezírek. Potom nás čeká vrchol Păpuşa, jen o 0,8 metru nižší. Zde potkáváme opravdu podivnou skupinku česky mluvících lidí, oblečených podle poslední módy na sjezdovku a bez báglů. Nějaká holka nás pozdravila po Rumunsku "Buna ziua", naše Ahoj ji dost překvapilo, dlouho jsme se tomu smáli. V polovině sestupu obědváme, skryti před větrem za kamenitým hřbítkem, je dost zima. Před vrcholem Păpuşa mica uzounký a ostrý hřbítek, potom už jen pomalé stoupání na vrchol Custura, tentokrát po trávě. Balzám na tělo i duši, zmučené dnem na kamení. Z vrcholu jdeme po hlavním hřebeni na západ a rozhlížíme se po nějakém pěkném tábořišti. Stále jsme dost vysoko, nahoře není ani voda ani dřevo. Po chvíli scházíme do kotle pod vrcholem Gruniu. Kamenná ohrada, kamenný zbytek salaše, k vodě kousek, pro dřevo dál. Ježek přináší opravdu obrovskou otep kleče. teprve teď zjišťuji, že jsem dost unavený, nahoře bych býval klidně šel dál. Večerní foc, večeře o třech chodech a poslední kus Buldočiny, v němž se sudba zlá naplňuje a Hemil, domů se navrátivší, pro tisícku hupejrů z tech mrtvol pod loj pichnutéch břidlici, metr za padesát, na tom patře druhém verábí. (Další poznámka od Ježka: Celou cestu po proklatejch šutrech, v tý kose a větru, občasný mrholení, se mi v hlavě střídají obrazy otevřené zlomeniny kotníku a vymknutého kolena a mám strach zejména o křehčí část naší expedice. Asi už senilním.)

Středa 4. 9.

Probouzím se do deště a odkládám budíček na neurčito. Neprší sice moc, ale kus nad námi začínají mraky, po hřebeni by se nešlo zrovna nejlíp. Občas mrak klesá, takže mlha je všude okolo. Už jsme vzhůru všichni, vaříme snídani. Ve stanu se dá vařit i na benzínovém vařiči, musí se líp větrat, vařič při startování trochu smrdí. Do kaše dnes máme spoustu sušenýho ovoce, dost nám ho zbylo. Je jedenáct, začínám psát deník. A už dopisuju, neb zápis dostihuje realitu jako Achilles želvu, takže nemá cenu pokračovat. A o věcech budoucích se psát neodvažuji, protože závisí od počasí. Stále prší.Obědváme, déšť ustává. Hřeben je ale stále v mlze, rozhodujeme se zůstat dnes na místě, stejně jsme měli jeden den navíc. Odpoledne jdeme na brusinky a na dřevo, v šest zapalujeme foc mare. Vaříme brusinky (moc jich není, zrovna tady moc nerostou) se skoro posledním cukrem. Výsledkem je chutný kompot. Večer se bavíme o tom, co bysme dělali, kdyby zmizel zbytek světa. Naše budoucnost v roli pastevců ovcí a sběračů brusinek ale není příliš zábavná, proto katastrofu měníme na zmizení ostatních lidí. V takové prázdné Praze by se daly dělat věci...

Čtvrtek 5.9.

Ráno nás budí svištění svišťů. Nora kousek nad stany, o které jsme se domnívali, že je králičí - podle bobků a protože jsme před několika dny divokého králíka viděli, je ve skutečnosti obývána svišti. Jeden svišť hlídkuje u vchodu, když se nic nehýbe, vylézá na hromadu hlíny před norou. Svítí sluníčko, sušíme zvlhlé spacáky, snídáme a vyrážíme. Pěšinka na hřebeni, po které jsme předevčírem přišli, se ztrácí. A to tu má být červená a žlutá značka. Z poslední vysoké hory scházíme po kamenitém hřebínku bez cesty a uprostřed kamenů nacházíme značku. Jednu. Dost zašlou, je náhoda, že jsme si jí vůbec všimli. Ježek nachází kamenný záchod - tenký placatý kámen s kulatou dírou uprostřed. Mám už hlad, snídaně dnes nebyla zrovna povedená - instantní čokoládová mléčná rýže, ze které se po uvaření vyklubal kakaový pudink s trochou rýžových zrnek. Ani oběd dnes není nejvydatnější, nejmenší, osmdesátigramové slané sušenky (píše se na nich "Chutnají hezky česky", vyrobeno v Maďarsku). Zachraňují to rozličné přílohy. Po obědě nalézáme velké naleziště brusinek, sbíráme je na večer, že je zase uvaříme. Sestupujeme dál mezi nevysokými keříky kleče, naštěstí to většinou jde po kamenech a trávě. Vidíme, jak kus od nás prší, tady jen občas kápne. Došli jsme na větší loučku, ze které jak se zdá nevede žádná cesta. Napotřetí nalézáme zarostlou pěšinu, nejdřív vede klečí a pak smrkovým hustníkem. Ve vysokém lese pěšina mizí. Nejdřív jdeme po tom, co se zdá být hřbítkem, nakonec ale podle buzoly zjišťuju, že vede špatným směrem. Dál tedy jdeme podle azimutu a za chvíli vycházíme z lesa na paseku. Skutečně jsme o kousek jinde než jsme chtěli, naštěstí správným směrem vede pěkná pěšina. Za chvíli jsme na lesní cestě, objevujeme zase jednu červenou značku. Je to opravdu zašlá plastová tabulka s vybledlým pruhem přibitá na stromě. V sedle jsou lesy nedávno vykácené, je tu spousta nových cest. Skutečnost vůbec neodpovídá mapě, lesy na mapě nakreslené jsou vykácené, to je ještě pochopitelné, ale vršky na pár let staré mapě holé jsou ve skutečnosti porostlé vysokým lesem. Už zase stoupáme, nejdřív po buldozérové cestě, pak lesem a po pěšině. Dorážíme na mapě vyznačené tábořiště, je to hezká čistá loučka u lesa s pár starými ohništi, zůstaneme tady. Vaříme brusinky, je jich nějak moc cukru o to míň, výsledek je strašlivě kyselý. Snědli jsme jen trochu, zbytek necháváme na ráno do mysli. No a pak už jen skromná putovní večeře, skládající se z plévky a hlavního jídla, nakonec jako moučník čaj s mlékem. Ježek vypráví o své loňské cestě do Ruska s Lesojem. Bylo to fakt drsný.

Pátek 6. 9.

Snídáme mysli s kyselejma brusinkama. Neni to špatný, sladký mysli je úspěšně kompenzuje. Stráně hor Tulişa jsou plné borůvkářů, když balíme, procházejí tábořištěm dva s rádiem na batohu. Okolo ohniště čenichají psi. Vyrážíme, z daleka k cestě přibíhají dvě borůvkářské děti jen aby nám řekly "good bye". Angličtina už dorazila i do rumunských škol. Po čase přicházíme ke skalám, které vypadají jako otepi dřeva. Ježek sbírá kosti. Oběd u bídného pramínku ve svahu hory Dealu mare. Poslední obědové přílohy, bujón se spoustou pálivého koření, asi se mi moc třásla ruka. (Tak se mi zdá, že poslední dobou moc píšu o jídle. Možná to bude tím, že naše potravinové dávky jsou opravdu na hranici hladu, vešli jsme se do limitu 0,5 kg/člověka/den, takže občas cítím takový lehký, ale neodbytný hlad. A tukové rezervy z domova už jsou určitě dávno pryč. Po příjezdu jsem se vážil, dělá to 4 kila.) Jdeme dolů po hřebeni, který nás má dovést do údolí do městečka Lupeni, odkud nám zítra jede vlak, když tu zjišťuji, že nádraží nakreslené na mapě se jmenuje Barbateni. A vlak máme zjištěný z Lupeni, podle jízdního řádu z internetu vlak v Lupeni začíná. Navíc nemáme vodu a jsme zrovna ve výškovém pásmu suchých bučin, kde se bude těžko hledat. Nějakou dobu se rozmýšlíme, co dál, a nakonec vyrážím dolů na nádraží zjistit, jak se věci mají. Skoro hodina cesty z prudkého kopce a stojím na srázu nad městem. Cesta se tu nějak klikatí, rovně vede taková hezká pěšinka. Jdu po ní, procházím brankou na cestičku mezi dvěma oplocenými zahradami a po chvilce se ocitám na něčím dvorku. Naštěstí tu nikdo není, ani pes, a tak vycházím na silnici brankou. Skrz sídliště jdu na nádraží. Domy na sídlišti jsou stavěny jako betonová kostra s cihlovými příčkami, jeden je nedokončený, jen beton. Takový Cíňák ve městě. Nádraží se skutečně jmenuje Barbateni. Nikdo tu není, jízdní řád tu visí, ale jen z Lupeni do Petroşani. Tak se jdu ptát. Zjistil jsem, že nádraží Lupeni je asi dva kilometry městem dolů, ale zeptat se na to, zda náš vlak jede i z Barbateni, jsem se už nedokázal. Zkoušel jsem i mládež, zda se neučí anglicky, ale nic. Představte si, že se zeptáte kluka zjevně ve školním věku "Do you speak english?" a on vám nerozumí, ani to "No." neřekne. Vracím se, je to pořád do kopce, už mám docela dost, na mapě se to zdálo kratší. Používám dva klacky jako hůlky, jde se líp. Když jsem se vrátil na loučku, kde chceme spát, zjistil jsem, že Ježek mezitím našel vodu u staré salaše. Večer děláme poslední foc mare a už skoro nostalgicky vzpomínáme na už skoro skončené putování.

Sobota 7. 9.

Budík pípá ve 3:55. Tma, rychle vstáváme a balíme. Na obloze svítí Orion a další zimní souhvězdí. Už je holt podzim. Hluboko pod námi mezi stromy prosvítají světla města. Vyrážíme, sbaleno jsme měli za dvacet minut od probuzení, ani jsme se moc nesnažili. Říkám si, jaký je ten oddíl dobrá příprava na takovéhle akce. Budeme muset dětem udělat zas nějaký ten noční přesun, aby se taky cvičili. Jsem opravdu rád, že jsem si cestu včera prošel, nemusím se bát že zabloudíme - to by znamenalo odjezd o den později. V nejhorším sešupu Olinka padá, odřela si ruku, omýváme a jdeme dál. Dál už po lepší cestě, Dávám Ježkovi psí lebku, co jsem včera našel a schoval u cesty. (Ježek: Díky za ty lebku. Kostěj.) Dnes už zkratkou nejdeme. Ve městě svítí lampy, ale ne úplně všude. Potkáváme několik nonstop obchodů. Ptáme se na cestu, prý je to 2 kilometry. Ptáme se potom ještě několikrát, vypadá to, že se k nádraží blížíme. Omylem jsme prošli i pár vedlejších ulic, tam je to s osvětlením horší. Lupeni nemá žádné centrum, zkrátka věčná periférie. Konečně jsme na nádraží, je šest, vlak jede v 6:20. Je pěkná zima, obloha trochu světlá. Na nádraží čeká dost lidí, a to je sobota. Nutno zmínit pár veselých mladíků, otvírajících svého prvního lahváče. Ježek je nazývá Lupeňskými smíšky. Sledujeme rumunský pozdrav, lidé si jen tak, jakoby mimochodem, podají ruku, ani nepřeruší konverzaci s někým jiným. V 6:30 vlak skutečně přijíždí, už v něm jsou lidé, zjevně jel z Barbateni. Mohli jsme spát o hodinu déle, jen to vědět jistě. Nasedáme, ve vlaku je strašná kosa, fouká sem, i když jsou okna a dveře zavřená. Revizor mávne rukou a odchází, když vidí naše obálky s mezinárodními lístky. Krajina za okny je opravdu hnusná, doly, elektrárny a továrny, sem tam tabule, kolik Phare platí na "ekologizaci". V Petroşani přestupujeme, druhý vlak má být osobák, nikde ale nestaví. V Simerii jsme o hodinu dřív. Jsme hladoví, v magazinu mixt ABC naproti nádraží nakupujeme chleba a sýr a na nástupišti snídáme (Ježek: Na žebravé děti nikoli bu bu bu, ale nu nu nu.). Po chvilce nicnedělání jdeme nakoupit do města zásoby na cestu. Jdeme do samoobsluhy, je to lepší než si přes pult ukazovat do regálů. Sortiment je mizerný, člověk nekoupí to, co chce, ale dlouho musí hledat něco, co se jeho požadavkům alespoň blíží. Čekáme na půl jednou, kdy se náš vlak začnou prodávat místenky. paní v kase rozumí pár anglickým slovům, vše probíhá bez problémů. Zbývá nám asi 200 000 lei, nakupujeme domů originál rumunský sýr. Ježek nakupuje spoustu karpatek. Nastupujeme do správného vlaku, putování končí. Vlak je prázdný, dá se pohodlně spát. V Praze jsme v 5:45.

Zapsal(a): Zkoumal

Akce se zúčastnili

Ježek

Pažout

Zkoumal

Organizačky