Přepad

15. 7. - 16. 7. 2005

Milé víly v noci hezky vyzdobily tábořiště smrdutých trpaslíků.

Zprávy se šíří rychle, špatné zprávy ještě rychleji:
"K našemu království se blíží urputný klan horských trpaslíků! Jejich sekery se blýskají jak kliky sanitárního zařízení v čase cholery a jejich vousy vlají divoce jak splašený toaletní papír!" rozplakala se jednoho dne víla Marfralína. Již jen z použitých příměrů bylo zcela jasné, jak je jí nastávající situace ze srdce odporná.
"Jako by už byli mrtví," usmála se víla Smrtnička, v občanském životě známá spíš jako Přebral, "zrovna jsem si vpletla garrotu do věnečku a nemůžu se dočkat chvíle, kdy to konečně vyzkouším na živém cíli."
Ale to se vůbec nezdálo královně vil, překrásné Pampalíně:
"Násilí je ohavnost," zavrtěla rozvážně hlavou,"co kdybychom vtančily za úplňku do jejich ležení a hezky jim ho ozdobily?"
"To už ti vykvetlo kapradí, ty hipícká fuchtle?" nezdržela se víla Smrtnička hrubých slov, "proč bychom to dělaly? Chceme se jich zbavit!"Ale Pampalína věděla svoje:
"Trpaslíci jsou drsní. Drsnější než Drsňák. Vyzdobíme-li jim vesele tábor, nepřenesou tu potupu přes srdce a spáchají harakiri. A my budeme přitom z obliga. Krom toho, nejsem žádný hipík."
"Dobrá. Souhlasím s tvým plánem. Je skoro stejně ohavný a zákeřný jako Zlá Televize Edna a to se mi líbí," přikývla Smrtnička, "jen bych navrhovala doplnit to celé hudební produkcí. Už jsem dlouho nezpívala a vyrážejí se mi od toho v krku nežity."
"Také jim ještě omotáme tábor medvědobijkou!" nedalo to víle Marfralíně.
"Tak přísaháme!" zvolaly poblíž se povalující víly Jessule a Kamule.
A tak se stalo, že se zavilé víly vyměřily trpaslíkům výborně vymyšlený výprask.

Toho večera potil zápaní obzor krev a na opuštěném parkovišti na okraji města zastavil poněkud nízký kočár.
"Meloun jsem si chtěla ušetřit na zpáteční cestu, tak jsme s Jessulí vyčarovaly vůz z plechovky od sardinek." omlouvala se víla Pampalína a hned poté upřela své zavile vilné oči na další z účastnic trestné výpravy:
"A kdo je tohle?"
"To je víla Gabulína, sestra Kamuly. Kamula s Marfralínou jely napřed a máme se o ni...postarat." osvětlila víla Smrtnička.
"Vítám tě mezi námi, Gabulíno, usmála se Pampalína,"zdali jest ti známo, co obnáší zneuctění podle Pierrota?
"Toho jsem dosud nepoznala. Co je to, tetičko?" zeptala se Gabulína a její modrá očka zářila zvědavostí.
"Dozvíš se, dozvíš, neboj se." zasmála se rozšafně Pampalína a obrátila se na Smrtničku:
"Smrtničko, pověz, děvče milé, není někde při naší cestě jakási temná sluj v černém lese?"
"O několika bych věděla," zamyslela se Smrtnička,"řeknu ti, až tam budeme..."
"Co si to tam šuškáte?!!" ozvalo se v tu chvíli z vnitřku vozu.
"To byl jen větříček, drahá," rozšafně zahalekala Pampalína a raději nastoupila do plechovky vedle své stěné choti, víly Editěny.
A tak se stalo, že vilná víla konečně vyjela vy víte, kam.

Do vy-víte-kam se jede přes Plzeň. Celou cestu se nad horizontem převalovaly bachraté bouřkové mraky a hromy divo bily, až to houfy kolemjdoucích sirot nutilo ukrývat se pod vysoké stromy a vyhledávat pochybná útočiště v perníkových chaloupkách.
"Mizerní sirotci," odplivla si Pampalína, když její vůz prosvištěl kolem malého děvčátka s červenou čepičkou a ohodil jej nivelizující hnědí bláta a rmutu dálkových silnic, "za takovéhoto nečasu je jich v temných lesích víc jak dešťovek..."
"Tady doprava." přerušila ji náhle Smrtnička,"Blížíme se k metru.".
"K metru?" nechápala Jessule.
"K metru," přikývla Smrtnička,"za dávných časů byl jednou v Plzni jeden tajemník a ten hrozně chtěl mít ve svém městě metro. Jenže osud mu nepřál. Pokaždé, když dělníci kopli do země a vyrazili kus štoly, do rána zase jejich dílo někdo zaházel. Zoufalý tajemník se jednoho dne vydal sám na místo stavby, ozbrojen jen polskou partyzánskou puškou zvanou Blyskawica, a tam vyčkával příchodu diverzanta. Ač si však pod záda uložil Ježčí kožku, přeci ho začal přemáhat spánek. Už už si myslel, že nevytrvá a nesplní tak závazek, jenž si stanovil, když tu se kolem rozjasnilo a zjevila se před ním panenka Maria v podobě sličné kombajnérky.
-U Ejpovic postavíš nejvíc-
mrkla na něj pythicky a zase zmizela. Náš tajemník nelenil a poručil stavbu přesunout k Ejpovicům. A opravdu, práce šla všem krásně od ruky a než bys třikrát řekla - Učit se!-, metro už stálo. Tajemník byl šťastný, děkoval panence Marii za dobrou radu a časem se prý dokonce vypracoval až na vnitro."
"To bude nějaký blábol," ušklíbla se nepřející Editěna,"v životě jsem o plzeňském metru neslyšela."
"To protože Ejpovice jsou hrozná díra i bez metra,"vysvětlovala Smrtnička,"takže jím nikdo nejezdil a celý vystavěný úsek trasy (A) Ejpovice-Klabava časem zpustl. Je to ale pozoruhodná památka mariánského kultu a proto bychom ji mohli navštívit a pomodlit se za úspěch naší mise."
A tak se stalo, že vílí vyprávění vybudilo víly k výletu.

Dešťové přeháňky uvrhly kraj do takového stavu hraniční meteorologické nejistoty, že rosničky skákaly bungee-jumping ze svých žebříčků a vlaštovky létaly po svislicích.
"Tady je to, už jen pár kroků." oznámila všem Smrtnička, když vůz zastavil na hraně strmého podemletého útesu nad divokou řekou.
"Jessule a Gabulína půjdou jistě rády s námi..." spiklenecky na ni mrkla víla Pampalína a pak se obrátila na Editěnu:
"A ty nám zatím pohlídáš vůz, viď?"
Editěna pohlédla na hodinky:
"Máte na to tři čtvrtě hodiny."
"Klatě," povzdechla si Pampalína, když se výprava vzdálila od parkoviště, "cesta k metru i zpátky trvá každá alespoň čtvrt hodiny. Zbývá nám jen čtvrthodina a za tu dobu se řácké zneuctěnní dle Pierrota se vším všady prostě nedá stihnout!"
Po přebrodění zběsilého proudu, který odnášel opravdu velmi smutné a ošklivé kačátko vstříc zapomnění pod jezem, konečné našli vstup do metra.
"Celou trasu projít nestihneme, pořídím alespoň několik fotografií, které dokáží, že jsme tu byly," oznámila Smrtnička,"Mohly byste tak na patnáct vteřin zadržet dech? Jeden, dva, tři...teď!
"Už bylo patnáct vteřin? optala se po chvíli Pampalína.
"Ne. Jenom dvě. Budeš rozmazaná." povzdechla si Smrtnička.
"My víly jsme éterická stvoření." pokrčila rameny Pampalína.
Mohla bys laskavě přestat kroutit těma ramenama?"osopila se na ni Smrtnička, "Pořád to ještě nebylo patnáct vteřin!"
A tak se stalo, že vykloubená vyfocená víla vypadala výsledně jako vytočený vilejš.

Venku už mezitím skoro padla tma narušovaná jen malinkými lucerničkami lesních skřítků a několika maskovaných skořů, což jsou ohavná stvoření velká asi jako kočka a podobná nahnilé ropuše s pěti nohama, která obývají některé obzvláště zvrácené neantropické vesmíry a občas zajdou na návštěvu. Mají velkou zubatou tlamu a nad ní jí z hlavy visí tykadlovitý fosforeskující výběžek. V létě, když se skřítci páří, vylézají skoři ze subprostoru a čekají s otevřenou papulou v lese. Skřítek si myslí, že je to lucernička jiného skřítka, zapálí se mu lýtka a nakráčí skořovi rovnou do dvanácterníku. Broučky žerou taky.
Abychom se vrátili k vílám, tak ty mezitím došly zpátky k vozu a vydaly se na místo setkání s Kamulí a Marfalínou.
"Smrtničko, znáš ještě nějaký podobný dojemný příběh, jako byl ten o tajemníkovi a metru, abychom si ukrátily dlouhou cestu?" zajímalo Gabulínu.
Smrtnička se zamyslela:
"Už jsem vám vyprávěla o Glokvě? A o tom, jak si žába a Kašpárek poradili se zápalem plic?"
"Ne."
"Ne."
"Ne."
"Ano...to ne!" děsila se víla Jessule.
"Inu, to bylo tak...psalo se osmnácté století a jedna loď právě připlula do přístavu celá poničená... spustila hned víla Smrtnička nedbaje Jessulina tragicky osamoceného protestu. A tak se stalo, že opět to výtečně veselé vílí vyprávění vydobylo vítězství.

Nad Tachovem ležela noc přerušovaná jen zoufalým houkáním sýčků a místních ožralců.
"Tady někde by měly čekat Kamule s Marfralínou..." zamýšlela se Pampalína.
"Nelíbí se mi tu," opáčila Smrtnička, "až budu vládnout světu pomocí své armády vražedných robotů, nechám tohle město srovnat se zemí."
"Ty máš armádu vražedných robotů?" zaujalo Gabulínu.
"Ještě ne, ale pracuji na tom."
"POZOR!" zakřičela najednou Editěna, ale už bylo pozdě. Zpod vozu se ozval divný zvuk, jak s ním Pampalína překonala přískokem obrubník.
"Se stane, no. Vyčaruji si nový karburátor." usmála se vesele.
"Proč já si jen přijdu, jako bych tu byla jediná dospělá..." zavrtěla Editěna zoufale hlavou.
"To bude nejspíš jen nějaký úklad zlotřilých ještírků..." uklidňovala ji Smrtnička, ale nezdálo se, že by to pomáhalo.
"Vida, támhle jsou! zahalekala vítězně Pampalína a přistavila drožku pod bankomat, u kterého se choulily Kamule a Marfralína.
"Chce se nám zvracet." uvítala celou skupinu Kamule.
"Spíš blinkat, abych to řekla přesněji." dodala Marfralína.
"Co jste pily?" změřila si je Editěna kritickým pohledem.
"Nic, jenom jsme se hodně najedly." pokoušela se ji uklidnit Kamule.
"Tak, napapaly jsme se." dodala Marfralína a obě propukly ve zběsilý řehot válejíce se po schodech pod bankomatem.
"Měly bychom vypadnout," navrhla Jessule,"tohle smrdí průšvihem...".
"Pozdě. Máme společnost..." ukázala Smrtnička na náměstí, odkud se blížilo nechvalně známé zelenobílé vozidlo.
"Dobrý den, váš občanský průkaz, paní řidičko..." zahalekal policista jen co vyskočil z vozu.
"Též řidičský průkaz, průkaz o technickém stavu vozidla, doklad o splacení povinného ručení, doložku o mravní zachovalosti, rodný a oddací list, očkovací průkaz a žebračenku." dodal jeho kolega.
"Žebračenku nemám, poctivě pracuji!" bránila se Pampalína.
"Ještě jsem neviděl hipíka, který by pracoval," potěžkal první policista nepřátelsky vyhlížející obušek,"kdo tě zaměstnává, hé?".
"Sama sebe zaměstnávám, jsem podnikatelka." vysvětlovala Pampalína.
To se ale nelíbilo druhému policistovi:
"Tak slečna zaměstnává sama sebe...to mi smrdí nějakou šmírou, podfukem na daních, řekl bych. Takové vymoženosti jsou možné snad u vás v Praze. Ale tady, tady jsme slušný město, paninko."
"Já se polepším..." navrhla Pampalína.
"Nevím, zda se někdo, kdo má špatně ostřižený občanský průkaz, ještě může polepšit," odplivl si policista znechuceně, "krom toho, na té fotografii snad ani nejste vy."
"Jsem to já! Jsem si jistá, dávala jsem se fotit přesně na své sedmnácté narozeniny!" nedala se Pampalína.
"Její číslo motoru souhlasí s číslem karosérie," hlásil zklamaně druhý policista, "ale obě mi přijdou přeci jen trochu setřená."
"Setřená čísla," kýval teatrálně první policista hlavou ze strany na stranu,"jeden by si skoro myslel, že se někdo snažil zamaskovat kradený automobil."
"Není kradený!" zuřila Pampalína,"Sama jsem si ho vyčarovala z plechovky od sardinek!"
Policisté se na sebe dlouze podívali a odjistli pistole.
"A vůbec, co chcete?" pokračovala Pampalína.
"Takže vy nevíte, čeho jste se dopustila, paní řidičko?" otázal se policista s úlisným úsměvem ve tváři.
"Ne."
"A tohle je co, hé?" ukázal jeho kolega na nedalekou ceduli.
"Zákaz vjezdu?" rozpomínala se Pampalína na dávné řidičské kursy.
"Zákaz vjezdu," souhlasil policista otcovským tónem, "Navíc stojíte na místě vyhrazeném pro konšely a to ještě napříč."
"Vždyť je půlnoc!" bránila se Pampalína, "Celé náměstí je prázdné a každý pořádný konšel už je stejně dávno doma a počítá v komoře peníze!"
"Bude to za dvěstě." nastavil ruku policista.
"Vypíšu vám složenku." souhlasila Pampalína.
"A pak vypadneš z našeho města, hipíku." procedil druhý policista mezi zuby.
"Nejsem hipík! Vždyť ani nemám dlouhé vlasy!" bránila se Pampalína,"Jsem poctivá víla a jedu navštívit své děti na tábor!"
"Tábor?" zamračil se policista, "Jaký tábor? Poslední tábor v gubernii jsme s okresním hygienikem vystěhovali před třemi dny."
"No přece ten trpasličí tábor u..." vysvětlovala Pampalína, ale Editěna ji přerušila:
"Flower power, světu mír! Ať žije volná láska a kyselina lysergová!".
"Přece jen hipíci," zkušeně se usmál policista, "tak co, které části věty -Vypadněte z našeho města!- jste nerozuměli?"
"Už rozumíme." prohlásila Editěna, vtáhla Pampalínu do vozu a víly zase odjely.
"Stejně se budu muset vrátit pro Kamuli s Marfralínou..." povzdechla si Pampalína.
"Když máš peněz nazbyt..." pokrčila Editěna rameny.
A tak se stalo, že vílí výtečnice víceméně vyplatily vykutálené vyběrače.

Mlhové jazyky mlsně olizovaly boky vozidla, tiše a netečně klouzaly přes louky a svíraly a stáčely se kolem hvozdy pokrytých vršků jako když Velký Cthulhu předvádí zneuctění dle Pierrota Yog-Sothothovi. Víly se utábořily na louce nedaleko trpasličího ležení a jaly se kouti pikle:
"Plán je následující..." zahájila víla Smrtnička,"...každý z nás bude mít přidělený svůj úkol. Já a Pampalína se pokusíme proniknout do blízkosti tábora, zrekognoskovat terén a případně i složit hlídku. Víla Marfralína bude opatrovat Pekelný Stroj."
Marfralína se zalíbením pohlédla na nevelkou bedničku se dvěma reproduktory obsahující pečlivě vybranou vílí léčivou meditativní hudbu, jejíž pouhý poslech nejen, že byl schopen odstranit Smrtničce z krku i uší nežity, ale který byl v podstatě schopen odstranit prakticky cokoli odkudkoli.
"Pekelný Stroj musí být aktivován za každou cenu a to je, Marfralíno, tvůj prvořadý úkol!"
"Jawohl!" blýskla se Marfralína svou znalostí cizích jazyků.
"Jessule už v těchto lesích kdysi byla a proto nás povede," rozvíjela dále Smrtnička svůj bezesporu geniální plán, "Kamule s Gabulínou pak představují speciální zkrášlovací sonderkommando, jehož úkolem je dbát o vyzdobení trpasličího tábora ze zálohy."
"A kdyby nás napadli, tak je poblinkáme." pronesla statečně Kamule za Marfrulina horlivého přikyvování.
"Vlastní iniciativě se meze nekladou," souhlasila Smrtnička, "jen bych se ráda zasadila i o nějaké to utancování k smrti."
"Tak co, jdeme?" rozťala taktický briefing Pampalína.
"Můžeme," přikývla stopařka Jessule, "Editěnu tu necháváš?"
"Ano, Editěna tu zůstává." potvrdila Pampalína a hned nato spolu s ostatním zamířila k lesu. A tak se stalo, že se vílí výkvět vydal vyklučit vykutálené výrostky.

Daleko od vílího tábora se nachází podivně ukloněná louka zdusaná stovkami párů okovaných trpasličích bot, kde nejhrubší podíl ze složení zeminy tvoří drobky z trpasličího chleba a kde chromé kataleptické sysly pravidelně vyhání z děr štiplavá trpasličí moč. Tady se víly zastavily:
"Jsme na místě," oznámila Jessule, "jen pár kroků odtud, v říční nivě pod patou prudkého svahu jest ležení těch záprtků."
"Tak my jdem na výzvědy..." navrhla Pampalína a Smrtnička jen tiše kývala hlvou, protože právě zkoušela, který nůž jí bude svírán mezi zuby nejvíce slušet.
Jessule je ještě kousek doprovodila, ale pak už to bylo jen na nich. Opatrně, s přirozenou grácií a potichu, tak, jak to umějí jen víly, se Pampalína a Smrtnička připlížily až na okraj srázu, táhnouce přitom své pupky vlhkou travou.
"Vidíš tam něco?" šeptla Pampalína.
"Nic se tam nehýbe," opáčila Smrtnička, "ale perimetr mají zajištěn velmi dobře. Z kapa je kulometnou palbou možné pokrýt všechny nezalesněné přístupové koridory."
"Takže?" ušklíbla se Pampalína.
"Jestli se tam pustíme tudy, bude to druhá Dukla. Jdu zkusit les. A zatím pošleme pro ostatní. Na frontální útok je potřeba fronta a přesvědčivou frontu ze dvou lidí nesestavíš. poučila ji Smrtnička a zmizela v houštinách.
Nedlouho poté, co byl celý zbytek trestné výprava opět pohromadě se ale zase vynořila.
"Tak co, jde to?" zajímala se Gabulína, ale pak si všimla, že je Smrtnička podivně zamlklá, její bledou pleť pokrývá husí kůže a ruce se jí třesou jak epileptický mandžuský křečík v klícce zapojené do 220V.
"Lesem to nepůjde." oznámila Smrtnička suše.
"Proč?" nedalo to Marfralíně.
"Je tam hnusné křoví." zašeptala Smrtnička a na další otázky rezolutně odmítala odpovídat. Jen v dálce, mezi stromy se něco mihlo. Něco nohatého, nekonečně ostrého a tak černého, že to překročilo jakousi nezemskou fyzikální hranici a lesklo se odstíny barev, které čekají až na druhé straně za černou.
"Dole chodí nějaké ťululum a svítí si baterkou. Ale ještě před chvílí tam byli aspoň dva." přerušila Pampalína rozjímání nad obludou v lese a zmarnila tak veškeré čtenářovy naděje, že se v této dílčí zápletce dočká pointy.
"Ještě chvíli počkáme a pak jdem na ně." rozhodla Smrtinčka. Víly se rozestavěly po okraji srázu a třímaje v rukou lampiónky, konfety, girlandy z toaletního papíru a Pekelný Stroj, skřípaly nedočkavě zuby a poulily oči pod sebe snažíc se vyčkat nejvhodnějšího okamžiku. A tak se stalo, že vyčkávající zavilé víly vyseděly vytyčené vítězství.

Potok klokotal jako když se kutálí lebky, v lese něco nepříjemně skřípalo jak když o sebe brousí dvě chitinová klepeta a přes měsíc se cestou za svou černou prací přehnal nazgúl sedící na nějaké okřídlené potvoře. Osamělá trpasličí hlídka seděla v kapu, v ruce potěžkávala masivní dvojbřitou válečnou sekeru ozdobenou runami, cumlala si do copánků spletené vousy a vybírala z nich tak poslední zbytky včerejší večeře.
"Noc bude klidná, zdá se," dumala tiše,"nazgúlové létají vysoko."
Tu však její zrak padl na nedaleký sráz, kde se proti potemnělému nebi rýsovalo šest přízračných postav oděných v dlouhých splývavých hábitech a intenzivně vyzařujících nezemskou éterickou krásu vlastní tajemným zemím na druhé straně duhy, do kterých se vstupuje čarodějným kruhem z hub a kde jako by stále znělo jemné cinkání tichých zvonků, voněla máta a třpytily se odlesky jemné slávy dávno minulého času.
"Ten smrad tam furt oxiduje." ušklíbla se Smrtnička.
"Tož, jdem na něj. Už mi z toho čekání v mokrý trávě lupe v kolenech." rozhodla Pampalína.
Kotlinou se rozhlehlo mocné "Urá urá!!!" a víly se rozeběhly dolů.
"Tak teď jsem ve svrabu," pomyslel si bodrý trpaslík, "u stanů našich náčelníků budou dřív než já. A řvou tak, že kdybych pískal, stejně mne přehluší.".
Zhoupl se tedy v kolenou, zaujal bojové postavení a čekal, až se ze stanů vyřítí jeho vílím křikem probuzení braši a pomohou mu ukázat těm éterickým třasořitkám, kdo je tady pánem.
Jenže se přepočítal. Jeho spolubojovníci měli tuze tvrdý spánek, inu, také se vypráví, že prý trpaslíci vzešli z kamene. Proto jsou tvrdí jak žula, ostří jako břidlice, snadno vzplanou jako uhlí a jsou umaštění jak mastek. A ano, samozřejmě jsou také neteční jak zlato, které mají tak rádi.
Sevřel sekyru ještě pevněji a rozpřáhl se, aby první z víl trochu zkrátil na úrovni kolen, ale byly příliš hbité a navíc jej snadno přečíslily.
"Zdalipak víš, co je to zneuctění podle Pierrota?" optala se ho jedna z nich.
"Na to teď nemáme čas, prostě ho očaruj." odsekla jiná.
A poté už si jen všiml, že ho někdo praštil do hlavy sukovatým polenem a obestřela jej milosrdná tma. A tak se stalo, že mu vystrašené vyčkávání vyneslo výron.

V trpasličím táboře se rozsvěcejí barevná světla upomínající na festivaly v daleké Kitháji, okolí stanů obrůstá pestrým papírovým býlím a na zemi kvetou pestré květinky. Víly tančí po ústředním paloučku a šíří kolem sebe radost a krásu, takže i srdce hlídky pevně připoutané ke sloupu uprostřed kapa pookřeje a mladý trpaslík se slzami v očích vzpomíná na dobu, kdy potkal svou první lásku. Záře lampionů nesených na jemných vílích dlaních ho upomene na to, jak ji poprvé držel v rukou, konfety mu přijdou jako písek říčního břehu, na kterém se toho večera tak dlouze a vášnivě hledali a přes tábor natažené papírové pruhy jej v myšlenkách vracejí zpět k jeho podobně vyznačenému šťastnému claimu, kde ji pracně vydoloval z nesourodého podloží.
Zatímco mladý trpaslík šťastně pláče a vzpomíná na svůj první nuget, víly už jsou téměř hotovy.
"Pekelný stroj je nastaven. Máme přesně čtyři minuty a třicet tři vteřin na to, abychom vypadly." oznamuje Marfralína.
"Vypadněmež tedy." souhlasí Kamula a naše šestice se vydá zpět nahoru, na okraj svahu.
"Už to hraje...? Nic neslyším." táže se Pampalína.
"Ještě pět vteřin." uklidňuje ji Marfralína.
A skutečně, nad krajem se rozléhá chmurná píseň o třech skautech hledajících smysl svého života. Ale tábor stále spí a ani rozverný song o Karlovi a jeho Motorradu jej neprobouzí k jakékoli činnosti.
Náhle se vedle víl něco se zběsilým svistotem zasekne do země.
"Sekyra! Trpasličí sekyra!" zavřeští vyděšená Jessule.
"Ne, to je starý Khamul. Pobočník čarodějnického krále z Angbandu," prohlíží si zříceného nazgúla Pampalína, "dostal plný zásah Karlem Gottem."
"Pak je Pekelný Stroj namířen špatně," děsí se Marfralína,"položily jsme ho moc vysoko na svah a hudba přelétává přes tábořiště!"
Temné zvuky praskajících stromů a červené záblesky hořících vsí na obzoru jí dávají zapravdu.
"Musíme jej umístit dolů!" navrhuje Gabulína.
"Další stopa začíná za chvíli a bude ještě silnější," varuje Kamule, "nikdo nemůže stačit donést to až dolů!"
Náhle z řady vystupuje Smrtnička:
"Já půjdu! oznamuje bez zachvění hlasu,"Kdybych se nevrátila, postarejte se o můj stativ. Svět se musí dozvědět, jak byli trpaslíci pohaněni!".
"Ach," zazní unisono obdivný hlas ostatních víl sledujících její spěch s Pekelným Strojem v náručí,
"Jak ta Smrtnička krásně běží!".
Ještě několik vteřin a víla je dole. Píseň o Motorradu utichá, stroj škytne, jak se v něm mění stopy. Orchestr ladí. Smrtnička, vyčerpána dosahuje okraje kotliny.
Jen, co vytáhne nohu nad skalní hranu, rozeznívá se údolím překrásná píseň. Všechen organický život, tráva, broučci, zviřátka se obrací v okamžiku nezměrného a konečného údivu ke zdroji té hudby sfér. Geologické vrstvy potí krvavé slzy, dřevo trpasličích stanů puká a obrací se v květ, aby vzápětí předalo svou duchovní esenci nebi. Netopýři nad táborem se slastně rozplývají do rojů jisker. Kovové hrnce v kuchyňce rezonují a mění zvuk v barvy. Lampiony kolem sebe krouží jako planety při aktu Stvoření. K nebi vzpínají ruce gigantická modrovlasá japonská děvčata.
Objeví se Hlas a začne zpívat. Strhaná strůna strne jediným věčným akordem a vše živé co až dosud bylo v kotlině opouští slzavé údolí světa a transcenduje v absolutno, zanechávaje za sebou jen šedý pel neorganizovaného uhlíku.
Zívající nechápající ignorantští trpaslíci vylézají ze stanů, mžourají kolem a hledají, toho, kdo za to všechno může.
"Je čas jít." oznamuje Pampalína a víly odcházejí.