Vojna

14. 10. 2006

Cheiron na návštěvě v neblaze proslulém komunistickém koncentráku. Pro odlehčení též gumový Medvídek a bobování na haldě.

Příbram byla odedávna známa jako významné ložisko polymetalických rud, ze kterých se zde získávalo stříbro, olovo a v menší míře i další kovy. Řada bohatých dolů se výrazně podepsala na rozvoji města i českých zemí a dnes patří k jeho nejvýznamnějším památkám. Ve 2.polovině 20.století se k nim ale přidala i další neméně významná surovina - uran - a přinesla s sebou i mnohé stíny tehdejší doby.

Historie příbramského uranu se začala psát někdy ve svrchním proterozoiku, před 600 miliony lety, kdy mořské sedimenty a činnost starých sopek položily základy zdejší geologické situace. Před 265 miliony lety pak přišlo variské vrásnění, tektonické síly tehdy vyzvedly dnes už zmizelé pohoří, které bylo vyšší než Alpy, rozlámaly starší proterozoické horniny a podél zlomů začaly ve spojitosti se sopečnou činností vystupovat horniny vulkanického původu. Podél tektonických zlomů vystupovaly obohacené minerální roztoky a rudné minerály v nich obsažené se usazovaly na rozhraní starších usazených a mladších vyvřelých hornin. Ložisko tvořilo pás dlouhý 24 kilometrů, široký 1-2 kilometry a zasahující až do hloubky 1450 metrů. Rudné žíly se tu vyvinuly nepravidelně a vytvářely tzv. žilné uzly. Pak se s uranovými rudami velmi dlouho nic nedělo a i v době, kdy bylo ložisko prvně rozfáráno, stál zcela na okraji zájmu. Středověké a novověké horníky zajímaly mnhem víc rudy stříbra a olova.

Na konci druhé světové války se s objevem jaderných zbraní ale uran stal surovinou nejvyššího strategického významu. Už v roce 1945 uzavřelo Československo silně nevýhodnou a utajenou dohodu se Sovětským svazem a v roce 1947 byly otevřeny první uranové doly v Jáchymově. Smlouva byla zatajována i vrcholným politikům a až do roku 1955 tvořily uranové doly v rámci státního hospodářství odtržený ostrov řízený "sovětskými experty". Pro horečně zbrojící sověty byl československý uran požehnáním - samotná Příbram ho napřílad dokázala vyprodukovat víc než celá Ukrajina a navíc zde existovala dlouhodobá hornická tradice a infrastruktura.

Protože výskyty uranových minerálů byly z okolí Příbrami známy již z minulosti, začala v roce 1947 revize hald a starých důlních děl, která se rychle rozvinula ve vyhledávací a průzkumné práce. Těžba uranu v okolí Příbrami probíhala mezi lety 1950 a 1991. Vyhloubeno bylo kromě 42 šachtic (šurfů) a 4 štol i 41 šachet o celkové délce 24.9km, dále pak 300.7km komínů a 2188.3km horizontálních chodeb. Největší hloubky, 1838 metrů, dosáhla jáma č.16 u Bytízu. Získáno bylo 48 432.2 tun uranu.

Po ukončení těžby v roce 1991 byla důlní díla postupně likvidována a z velké části se zatopila, výjimkou se staly jámy 11A, 13 a 16, které slouzily k výstavbě podzemního zásobníku zemního plynu, a jam 2, 9 a 15 sloužících k čerpání důlních vod.

Jedním z míst, které těžba uranu zasáhla bylo i okolí vrchu Vojna poblíž Lešetic, na půli cesty mezi Milínem a Příbramí.

V letech 1947-49 zde vznikl pacovní tábor pro německé válečné zajatce. Ti byli ale později na základě mezistátních dohod odsunuti do Německa a v roce 1949 bylo rozhodnuto o jejich nahrazení chovanci tábora nucených prací. Tábory nucených prací vznikaly na základě nechvalně proslulého zákona 247/48 Sb. z 25.října 1948, který umožňoval tříčlenným komisím při krajských a okresních národních výborech internovat kohokoli, kdo měl nepřátelský postoj ke komunistickému režimu, mohl u něj být takovýto postoj předpokládán, nebo nepracoval, poslat bez soudu na jeden či dva roky na "převýchovu". Táborů nucených prací existovala celá řada, Vojna byla největším pracovním táborem na uranu v Československu. Ostrahu zajišťovala samostatná rota SNB s krycím jménem Jeřáb III.

V roce 1951 byl tábor nucených prací přeměněn na nápravně-pracovní tábor, tentokrát již čistě vězeňské zařízení. Byli sem umisťováni lidé označovaní za obzvláště nebezpečné - stoupenci demokracie odsouzení v často zcela vykonstruovaných procesech za velezradu, vyzvědačství, pokus o opuštění republiky atd.- vědci, umělci, duchovní, vojáci, politici, sportovci. Mimo nich se sem ale dostávali i vězni kriminální a odsouzení za "černý obchod", steně jako bývalí nacisté a kolaboranti. Právě z této druhé skupiny věznů byli vybíráni kandidáti na postavení kápa. Počet vězňů dosahoval v roce 1956 dokonce až čísla 1517. Kromě práce v uranových dolech se vězni též podíleli na rozšiřování tábora a výstavbě nových čtvrtí Příbrami.

Areál byl obehnán třemi řadami oplocení a doplněn strážními věžemi, byl neustále osvétlen a hlídán strážemi ozbrojenými automatickými zbraněmi. Vězni přebývali v dřevěných barácích pro 160-180 lidí. V roce 1953 byla navíc vybudována tzv."korekce", kam byli vězni zavíráni za různé kázeňské přestupky. Zatímco v barácích byly kovové postele se slamníky a kamna (jakkoli nedostačující), v korekci se nacházela pouze dřevéná pryčna a betonové místnosti nebyly vytápěny ani v zimě. Dalším trestnym objektem byl bunkr o rozmérech 3.8x4.4m a výšce 1.8m, který nebyl osvětlen ani vytápěn a bývalo v něm někdy zavřeno 20 i více vězňů.

Život v táboře měl pevný řád, budíček byl v půl sedmé, večerka v 21 či v zimě ve 20 hodin. Pracovní směny byly v závislosti na zařazení osmihodinové až dvanáctihodinové. Třikrát denně probíhaly sčítací nástupy na apelplacu, které se často protahovaly bez ohledu na počasí i na několik hodin, pokud bachařům součet vězňů nevycházel. Časté byly i mimořádné nástupy v nočních hodinách a v zimě spojené leckdy s vykonáváním různých nesmyslných prací. Vězni nosili kabátce bez límce, vesty a kalhoty z hrubého sukna a lodičku, zpočátku vůbec neměli náhradní štay na převlečení. Teoreticky byli placeni stejně jako civilní zaměstnanci dolů, z "platu" jim ale byly strhávány vysoké částky na běh tábora, takže průměrný "výdělek" vězně po propuštění po několka letech práce v uranových dolech se pohyboval kolem 2000.- Kčs.Navštěvovat vězně směli jen nejbližší příbuzní, průměrná doba návštěvy byla 20 minut.

Strava byla od začátku nedostačující, byť v tomto ohledu postupně docházelo ke zlepšením. Na zdraví vězňů se negativně podepisovaly hlad, podchlazení, prach z práce v dolech, který obsahoval i plísňové spory a radioaktivní látky, radon a pracovní úrazy.

Kulturní život byl silně omezen, povoleno bylo vystupování vězeňských hudebních těles, literatura a filmy oficiálně dostupné na táboře byly zaměřeny "osvětově". Kromě toho ale existovaly díky činnosti uvězněných odborníků a pašování knih do tábora pomocí civilních zaměstnanců i další skryté kulturní aktivity.

Vyskytly se samozřejmě pokusy o útěk, ale zpravidla končily nezdarem. Už v táboře se mezi vězni pohybovala řada udavačů, byl-li uprchlík zraněn na útěku, mohli ho pronásledovatelé beztrestně "dorazit". Ti, kteří byli chyceni živí, bývali někdy beztak později popraveni.

Po amnestii v roce 1960 vězňů ubylo a k 1.6.1961 byl tábor zrušen z provozních důvodů. Zbylí vězni byli převedeni do blízkého NPT Bytíz, kde je věznice dodnes, a areál Vojny získala až do roku 2000 armáda. Protože jde o jedinou lokalitu, kde se zachovaly půvcodní vězeňské objekty, rozhodla vláda v roce 1999 o vybudování památníku a tematické expozice. Objekt se stal pobočkou Hornického muzea Příbram a v roce 2001 byl vyhlášen kulturní památkou.

Expozice zahrnuje budovu velitelství, korekci, bunkr, kulturní dům, ubytovací objekt a ošetřovnu. Ze samotných uranových šachet se, nepočítáme-li ohromné haldy, zachovaly jen skromné pozůstatky - jedna těžní věž ale dosud stojí v areálu nedaleké šachty č.15 u hlavní silnice.

A ještě pár slov k samotnému průběhu výpravy. Dojeli jsme ve složení Přebral, Kamila, Vašek, Delfín, Lesoj, Abuki a Medvěd do Milína a odtamtud pokračovali přes pole a les až k lágru, kde se nás ujala paní pokladní a později i mladá průvodkyně. Cestou z exkurze jsme se ještě stavili na jedné z nedalekých hald, kde byl původně plánován čtenářsko-reflexní večer. Protože se ale všichni potřebovali vrátit dřív, trochu jsme to čtení zkrátili a Medvěd se dobrovolně a úspěšně pokusil rozehnat tíživou atmosféru divokým skopčením v atombordelu. Chlapci si ještě trochu zasáňkovali a vydali jsme se domů.