Šumavské putování

25. 10. - 27. 10. 2012

Jak nás zase jednou vypeklo počasí aneb proč je na vícedenních výpravách sníh.

Rozhodl jsem se opět sepsat zápis osobně, neb jistě mnozí z čtenářů jsou rodiče a možná by je mohlo zajímat jak probíhá taková akce z pohledu někoho kdo má jejich děti na starost.

Galerie

stáhnout všechny fotky v .zip

Na podzimní prázdniny jsme si naplánovali putování po šumavských nouzových nocovištích. Vlastně jsme vzali formát z loňských podzimních prázdnin a jen posunuli trasu tak, abychom pokračovali v trase dále na jih. Že počasí na Šumavě bývá nevyzpytatelné jsme věděli (i z loňska) a slibovala to i předpověď. Předpověď dokonce hlásila, že má napadnout 1cm sněhu – to mohlo znamenat, že nespadne nic a nebo že taky 20cm, leč že pravdou bude druhá možnost jsme nemohli z počátku vůbec tušit. Pod hesly „kdybychom se vždy řídili předpovědí, nikdy bychom nikam nejeli“ a „vrátit se můžeme vždycky“ jsme se rozhodli vyrazit v původním plánu. Tedy dojet do Borové Lady, první den dojít nad Strážný, druhý den dojít do Nového Údolí a poslední noc strávit kousek od Plešného jezera.

Do Borové Lady jsme dorazili až v půl jedné, protože to byl jediný rozumný spoj (dnes přeskočím pasáž o protivných důchodcích, co nám s Jindřichem zasedli místa a hájili se tím, že vždycky v autobuse bylo volno). Tím pádem jsme měli docela málo času na cestu do Strážnýho, která nebyla krátká. Ale překvapivě to nebyl problém a dorazili jsme (a to jsem také neplánoval) za světla. Počasí bylo mlžné, ale bylo teplo a nepršelo.

Nepršelo ani v noci ani celý druhý den, když jsme se vydali na cestu do Nového Údolí. Pěkně jsme si s Jindrou notovali, že jestli to počasí takhle vydrží, tak to bude paráda. Cestou se rozvinula celkem primitivní, leč o to více zábavná hra. Ta spočívala v tom, shodit co nejvíce lidí do houští nebo listí u cesty. Jednalo se občas o skutečně kaskadérské kusy.

Do Nového Údolí jsme dorazili těsně před setměním. Uvařili jsme si večeři a podívali se na předpověď. Vypadalo to, že má pršet a možná bude i sněžit. Těžko ale říci jak konkrétně bude to sněžení vypadat a pár vloček nás nezabije. Ráno mírně poprchávalo, ale když jsme po snídani vyrazili, byl déšť již poměrně slušný. Nebyla to žádná průtrž, ale vytrvalý déšť. Mířili jsme na Třístoličník a dále na Plechý a Plešné jezero. Cestou jsme potkali dva další turisty, kteří hlásili, že na Třístoličníku ani na Plechým nesněží, ale zároveň jsme si zanotovali, že bychom vlastně docela rádi aby začalo shora už konečně padat něco jiného než ten otravný mokrý déšť.

A pak to přišlo. Asi 2 km před Třístoličníkem začalo konečně sněžit. Zima nebyla, stoupali jsme do kopce a pořádně jsme se u toho zapotili. Nahoře nás čekala horská chata, kde už v docela pokročilé vánici vyběhl dokonce i vrchní a zval nás dovnitř, že si tam můžeme sníst i vlastní oběd. Neváhali jsme a nasáčkovali se do tepla. Objednali jsme každému alespoň čaj, když už ne ten Wienerschnitzel, co si dávali u vedlejšího stolu. Vrchní nám ještě poreferoval, že sněží i ve Vimperku, takže šance, že by níž u Plešného jezera nebyl sníh, byla nulová.

Nad mapou, s mobilem v ruce a Petty v Praze u počítače jsme zvažovali další možnosti. Za okny sněhu přibývalo a zdálo se, že i docela fouká. Menší část výpravy se statečně hlásila k variantě jít dál a spát ve stanech na sněhu (a být tam jenom tahle starší parta, dost možná by to tak dopadlo – zvládnout by se to dalo). Větší část výpravy se však chtěla vrátit a nebo váhala. Rozhodování trvalo dobrou půl hodinu, protože jsme do toho započítávali možnosti spojení z Nové Pece a Nového Údolí do Prahy a zároveň možnosti případného ubytování pod střechou v okolí. Nakonec ale bylo potřeba se rychle rozhodnout a tak jsme zvolili návrat do Nového Údolí a cestu vlakem do Prahy.

Když jsme vylezli před chatu, byla tam docela chumelenice a na cestě místy i 15cm sněhu. Když jsme s Jindrou skákali po kluzkých kamenech dolů z Třístoličníku, smáli jsme se tomu, jak je možné, že na všech vícedenních výpravách nám zase sněží a že to je dobrý trénink na velikonoce. Letošní jaro v Jizerkách jsme na tom ale byli o chlup hůř, protože to nikdo z nás nečekal. Tuto situaci jsme naopak čekali všichni a jen jsme doufali, že nepřijde.

Aby byl příběh kompletní – seskákali a sklouzali jsme se dolů do Nového Údolí na vlak, který jsme chytli akorát. Když jsem volal některým rodičům, abych domluvil předání dětí, říkal jsem si jak je to trapné, že zase děláme něco speciálního a měníme plány. Jaké překvapení to tedy bylo, když se na druhé straně ozývalo přátelské „jé, to je dobře!“. Říkal jsem Jindrovi „voni jsou všichni tak rádi, to musí vypadat, že tady je hotová kalamita? Co asi zas dávaj za hrůzy ve zprávách? A nebo že by sněžilo i v Praze?“. A jo – sněžilo i v Praze.

Je na místě omluvit se všem rodičům, kterým jsme předčasným návrat způsobili komplikace, ale počasí holt člověk neporučí. Ze zpětného pohledu bych nicméně nejednal jinak a příště vyrazil znovu, protože si stále myslím, že pokud bychom se řídili pouze předpovědí, nikdy bychom nikam nevyrazili. Důležité je udělat ve správný čas správné rozhodnutí a to se myslím podařilo.