Ploučnice
19. 5. - 21. 5. 2006
Za prameny Amazonky aneb Argonauti objevují Ploučnici
Naše expedice se vydala 19.5. hledat prameny Amazonky. Dosáhnout nelehkého cíle, proklestit si cestu džunglí, poprat se s přírodou.
Prvního dne jsme dorazili na tábořiště poměrně pozdě, takže jsme odpočívali do dalšího rána. Ráno jsme spustili lodě na Amazonku a vypluli proti proudu směrem od ústí k prameni. Z počátku byla cesta nudná, rovná, bez divočiny. Vynahradili jsme si to po dvou hodinách plavby. Vjeli jsme do pískovcového kaňonu, po kterém následoval tunel. Nádherný úkaz. Vůbec jsem ani neměl tušení, že něco takového v Jižní Americe (ČR :-) ) existuje. Na konci tunelu je takový malý vodopádek, kde jsme se sice nikdo neudělali, ale naštěstí tu od toho byli jiní dobrodruzi, kteří na takových zážitcích nešetřili. Další cesta už vedla neprostupným amazonským pralesem. Z fotek můžete vidět, že proplétání se nádherným prostředím tropického pralesa nebylo vždy úplně jednoduché. Ke konci dne jsme rozbili tábor a stavěli stany, sušili se. Začínal se spouštět déšť, takže jsme se pro vaření večeře uchýlil pod most. Po večeři jsme se pustili do objevování starého mayského vzkazu vytesaného do kamene. Vzkaz se nám podařilo rozluštit a objevit tak poklad Červeného Pantera. Chtěli jsme si ještě zazpívat a společensky se pobavit u ohně, ale překvapil nás silný monzunový déšť, který nás zahnal do stanů.
Za úsvitu naštěstí už bylo opět přijatelné počasí k cestě. Připravili jsme se k cestě a vyrazili. Tento den byl na prostupnost terénu ještě náročnější než ten předchozí. Místama to bylo už docela vyčerpávající, ale stále dobrodružné. Proplétat se pod kládami, vyhýbat se klackům a vrbičkám. Bohužel jsme kvůli nedostatku sil nakonec nedosáhli onoho vytouženého cíle, což rozhodně není žádná ostuda, protože se to zatím se stoprocentní jistotou nepodařilo žádné expedici. Pramen Amazonky zůstává prozatím tedy neobjeven a možná se o to pokusíme v budoucnu.
Závěrem bych se s vámi rád podělil o můj osobní zážitek z cesty autobusem. Zpět jsme jeli autobusem, který neměl označeny sedačky čísly, takže se nedalo přesně určit, kdo má kde podle své místenky sedět. Musím přiznat, že mě už nějakou dobu nic nepobouřilo tak, jako to, že polovina našich spoluobčanů (za to se snad i stydim), kteří jeli s námi, udělala z tohoto takový problém. Vždyť je to přeci jedno, kde kdo sedí, že? Asi není. Vrcholem bylo, že se dokonce dvě postarší paní o místo poprali. Že je někdo hloupej tak, že musí sedět na svém místě bych ještě akceptoval, ale proč proboha musí ještě někoho kvůli tomu bít a sprostě mu nadávat, to nepochopím. Tak si z toho děti vezměte poučení a buďte tolerantní.
Zapsal(a):
Abuki
