Zahajovačka

1. 10. - 3. 10. 2004

Pískovec, borovice, tuříny, barevná blbovka, lakros...

Když jsem šel před zahajovačkou kupovat místenky na autobus, poprvé jsem se setkal s příjemnou paní u okénka. Nejenže byla přívětivá, ale živě se zajímala o to, proč jedeme do Zakšína, co tam budeme dělat a pod. Byl to docela příjemný začátek.

Galerie

stáhnout všechny fotky v .zip

Jak už jsem naznačil, jeli jsme tedy do Zakšína. Ono se na zahajovačku ani jinam nejezdí, je to naše "posvátné místo". Pod Trubadůr jsme dorazili poměrně pozdě, ale stačili jsme si všimnout, že už zase není ve studánce voda. Přitom jsme tu na jaře se Zkoumalem byli a vody bylo dost. Budeme muset zítra vyrazit do Osinalic. Noc byla normální, moc zima nebyla. Dopoledne jsme vyrazili na Měsíční skálu. Tedy nejprve ke Quajaku. Ten je chudák již úplně poničený. Někdo z něj odřezal větve a zdá se, že tam již dlouho nebude. Ale kousek opodál se nám vytváří nový, za pár let bude jistě podobný. Nejprve jsme se jali soutěžit o nejlepší a nejhorší kompot. Jako tradičně se nám sešly višně v rumu spolu s několika zkaženými kompoty, takže o tuříny nebyla nouze. Naštěstí i dobrých kompotů pár bylo. Tuším, že vyhrály nějaké třešně, ale nevím to jistě. Každopádně můj angrešt neprohrál, což mě potěšilo. Nechápu, že skoro nikomu nechutná. Čekalo nás focení na skále u Quajaku a šli jsme se na skok odvahy.

Na skoku odvahy je nejhorší to, že člověk nemůže skákat v místech, kde je mezera nejmenší. Naproti totiž není skála rovná, ale svažuje se a je na ní hlína. Proto se tam člověk dlouho neudrží. Je proto potřeba zvolit delší skok s jistým dopadem. I tak ale každoročně někdo podcení vzdálenost, neodrazí se pořádně a skončí dole. Letos se tak stalo Attee, bude na to jistě vzpomínat. Letos tedy skočilo jen pár lidí. Někteří neskákali z pouhého pudu sebezáchovy a ti ostatní čistě proto, že jsme jim to nedovolili. Na měsíční skále jsme se opět fotili. Je zajímavé, že skočit na tuto skálu činí některým lidem větší problémy, než na skálu u Quajaku. Přitom je mezera daleko menší a skok tedy kratší. Vyfotila nás Attea a pak jsme se vrátili po Trubadůr. Každá posádka nyní před sebou měla cestu plnou zkoušek a bylo potřeba se na ni připravit. Vyrazili po obědě. S každou šel jeden průvodce ukazující cestu a zasvěcující do jednotlivých zkoušek. Těch bylo pět, každé se účastnili dva lidi z posádky. Ať už byly zkoušky snadné či ne, všem se podařilo splnit všechny až na jednu. Vyndat zápalku z krabičky a zapálit ji, to vše jednou rukou - to se povedlo jen jednomu. První částí tedy prošli všichni, večer je čekala další.

Zahajovací oheň proběhl ve sváteční náladě a v očekávání, co nás tento rok čeká. K pár změnám došlo, hlavně co se týče boatsmanů a plnění. Rovněž v Telamónu se pozměnilo osazenstvo, Klon s Delfínem odešli do Apollonského kapitanátu. Všichni ale netrpělivě čekali na závěrečný úkol jejich velké zkoušky. Pro každou skupinu byla připravena jedna hádanka: 1. Kolik váží deset cihel, jestliže jedna cihla váží kilo a půl cihly. 2. Jsi ve vězení a naproti tobě jsou dvoje dveře. Víš, že jedny vedou na svobodu a jedny před popravčí četu, ale nevíš, které jsou které. Spolu s tebou jsou zavřeni dva vězni, z nichž jeden mluví vždy pravdu a druhý vždy lže, opět nevíš, který je který. Tvým úkolem je vymyslet jednu otázku, kterou položíš oběma naráz, abys až ti odpovědí věděl, kterými dveřmi se dát. 3. V restauraci jsou tři kamarádi a platí útratu. Dohromady zaplatí číšníkovi 30,- Kč. Ten se ale od svého vedoucího dozví, že to jsou jeho dobří známí a že jim má pět korun vrátí. Číšník to tedy udělá. Protože se ale těch pět korun nedá rozdělit mezi tři kamarády, rozhodnou se, že si nechají tři koruny a zbylé dvě dají číšníkovi. Takže každý z kamarádů zaplatil devět korun, to je dohromady 27,- Kč. Číšník si z původních třiceni nechal dvě koruny, takže zbylo 28,- Kč. Kde je ta koruna??? Můžete si sami zkusit odpovědět na tyto otázky, nebo se zeptat svých dětí. Nutno říci, že dokázal odpovědět pouze Medvěd se svoji skupinou na otázku s cihlami a přestože poté dostal ještě jednu, odpověděl i na tu. Ostatním jsme řešení museli prozradit. Druhý den nás čekala cesta na autobus, ještě jsme si ale stihli zahrát lakros. Musím říct, že úroveň lakrosu není tak dobrá jako na letné, potěšilo mě ale nesmírně, že se to tentokrát obešlo bez hádek a vzájemného osočování. Na autobus jsme potom čekali poměrně dlouho, protože první nám vůbec nezastavil, do druhého se vešla jen část oddílu a tak zbytek musel čekat na třetí.