SBĚR: historie prvního a nejlepšího argonautského časopisu

Milé děti,

vidím to před sebou jako dnes. Srstnatí poníci Čingischánovy armády stáli i se svými jezdci na nízkém hřebeni poblíž Nižného Novgorodu a zapadající slunce se mihotavě lesklo na dravě vyhlížejících čepelích jejich zahnutých nožů. Podvečer voněl kumysem a chvěl se očekáváním krve, jež měla býti brzo prolita. V tu chvíli vyjel kupředu sám velký syn Jesügejův a pozvedl nad hlavu svůj luk na znamení toho, že se započíná útok. Zdálo se, že dny veškerého východního křesťanstva jsou již sečteny...

Ehm, pardon. Tenhle článek je sice o Starých dobrých časech™, ale ne o až tak moc starých dobrých časech. Vlastně se podíváme až do roku 1994, kdy byl založen první a nejlepší argonautský časopis SBĚR a povíme si i něco o bohatýrských činech jeho redaktorů. Při troše štěstí vám tahle historická exkurze (která vůbec nebude nudná, Ludvíku) umožní pochopit něco z těch starých textů, které se tady kolem na webu válí.

Rok 1994, to byla hrozně dávná doba. Bylo například ještě rozumět slovenštině. Internet s obrázky se jevil být takovou divnou novinkou, u které vůbec nebylo jisté, jestli se ujme. Jásir Arafat (to je jeden mrtvý terorista) byl uznávaným nositelem Nobelovy ceny míru. Začala taky vysílat televize Nova a všem to přišlo jako dobrý nápad, který v režii odpovědných intelektuálů přispěje ke zkvalitnění českého mediálního prostředí. Ta skutečná mediální bomba ale vznikla jinde!

Argonauti byli tenkrát už skoro rok samostatným oddílem a užívali si to. Jut, jejich tehdejší kapitán (budiž mu polstrovaná plukovnická židle lehká), ale myslel dopředu a věděl, že počáteční nadšení i pocit sounáležitosti můžou rychle vyprchat a bude potřeba zasadit centrální kmen argonautské kultury a tradice – oddílový časopis! Oslovil tedy Řehoře (to byla tenkrát nějaká bocmanka, někteří z vás ji možná znají jako takovou tu rozcuchanou paní, co je ráno posílá do školy) a taky Přebrala, protože jednou napsal nějaký legrační zápis do kroniky, a Zkoumala, který měl doma počítač se sbírkou clipartových obrázků. Bylo dohodnuto, že každý dodá do časopisu několik stránek, takže už v prvním čísle se skvěla hezká čistá dvojstrana s nápisem „Sem měl dodat příspěvky Přebral – nedodal!“.

Tento slibný start jako by předznamenal další vývoj Sběru. Řehoř se brzy šla věnovat důležitějším věcem (mimo jiné i Mývalovi), takže redakce oslabila a tahat příspěvky z členstva bylo čím dál tím těžší. Najeli jsme tedy se Zkoumalem na osvědčený redakční model, kdy jsme připravovali čím dál tím víc příspěvků psaných přesně takovým způsobem, jakým by je naši kamarádi z oddílu napsali, kdyby je teda byli napsali. Díky tomuto geniálnímu nápadu se na obou stranách ušetřila spousta práce a času a pro čtenáře se přitom nic nezměnilo. Přelomový byl v tomto ohledu hlavně rok 1995, kdy také začal na pokračování vycházet legendární populárně-naučný seriál „Atomová puma a její výroba v domácích podmínkách“, který v mnohém chlapci (v děvčatech ne, nezapomeňme, že jsme ještě ve zlaté éře maskulinního šovinismu) vyvolal zvídavého ducha domácího kutila.

Dalším významným krokem kupředu bylo zavedení oblíbené Lesojovy poradny v čísle 2/1996. Lesoj byl tehdy populární oddílovou figurkou. Proslul hlavně díky svému sklonu pojídat na cestách různé členovce (členovec, to je něco jako člen, akorát menší... třeba něco jako Brouček), slimáky a jiné bezobratlé. Lesojova poradna byla odpovědí redakce Sběru na pofidérní, leč mezi mládeží často čtenou, poradnu v tehdejším bulvárním časopisu Bravo. Lesojův odpovědný přístup, se kterým se věnoval citovým i dalším problémům všech tazatelů, si brzy získal neobyčejné renomé a poradna se stala jednou z nejčtenějších a nejočekávanějších součástí každého vydání. A abychom Bravíčku uštědřili ránu z milosti, začali jsme časem vydávat také Fotocomicsy. Narozdíl od fotocomicsů v Bravu, které byly cosi na způsob Stmívání, akorát bez upírů, byly ty naše mnohem zajímavější, zábavnější a navíc oddílové. Takže není divu, že se brzy také dočkaly značného renomé a ve chvíli, kdy oddíl získal svůj web, staly se v podstatě jediným důvodem proč na něj někteří členové (a klidně si ukažme prstem třeba na Svízulu!) chodili.

Ale to trochu předbíháme. Teď jsme ještě na konci roku 1996 a v roce 1997. Sběr se již pomalu stává čímsi na způsob oddílové megakorporace. Vydává vlastní počítačové hry, osobnostní testy, knižní přílohy („Stručně o jahodníku“ slavilo nebývalý úspěch...) a karetní sběratelskou hru. Má dokonce už i barevnou obálku s tvrdou vazbou. Za naprosto kulminativní lze považovat legendární, dnes již obtížně dostupné číslo 2/98. Jediné, co končí, je návod na výrobu atomové pumy, který je ale nahrazen praktickými kursy irské gaelštiny. čtenářstvo se ještě v tomtéž roce také dočká speciálu s oddílovým Bestiářem, který si v rozšířené podobě můžete prohlídnout tady.

V roce 1999 získává Sběr i své místo na internetu, a to dokonce dřív, než samotné Argo. Stránky na http://members.xoom.com/sber_online, doplněné vkusným obrázkem visejícího oběšence, se stávají etalonem elektronické komunikace. Je tam například umístěno pár článků z papírové verze, což je přesně trend, který tenkrát v internetové žurnalistice frčel. Redakční business plán je následně završen v roce 2003 vydáním ultimativního Licenčního ujednání, které činí všechny čtenáře a v podstatě celý Vesmír naším majetkem.

V roce 2004 se pak již slavná éra Sběru pomalu chýlí ke konci. Časopis sice nikdy nepřestane vycházet, ale v současnosti již není čtvrtletníkem, jako kdysi, nýbrž šestiročníkem, a dá se čekat, že u šestiročníku nezůstane a nového čísla se dočkáte až v nekonečnu. Neplačte, sami jste si to zavinili, kdybyste byli bývali psali příspěvky, tiskli bysme je třeba dodnes. Jenže teď už je pozdě plakat nad rozlitou vodou!

Pauza ve vydávání časopisu ovšem neznamená konec celé frančízy. Korporace SBĚR namísto toho napřela své síly do filmového průmyslu a připravila dva slavné filmy – naučného „Člověka v drsné přírodě“ a avantgardní, byť kritikou nedoceněný, muzikál ze života Karla Gotta (v titulní roli Přebral a Proussy). Současně se ale musela začít potýkat s problémy, jako jsou špinavé plínky (zatím teda jen Zkoumalova Alberta, tak staří ještě nejsme), nebo s faktem, že Argo je již seriosním letitým sdružením a od pubertálního humoru a echtovní drsnosti Starých dobrých časů si drží dištanc. Naše aktivity tedy poslední dobou poněkud ustaly, ale nám to nevadí – rozhazujeme obrovské peníze, které jsme vydáváním časopisu vydělali, válíme si špeky a jako vždy sledujeme pinožení mladších generací s mazáckým nadhledem nejslavnější redakce prvního a nejlepšího argonautského časopisu.

Zakončím tedy tuto epopej příznačně slavnostním pokřikem: „Buďte jako my! Buďte fakt dobrý!“