13: Bitva u Bězděkova
30. 6. - 21. 7. 2007
"Disco Joe na prázdninách" - Řekové, povodeň a jiné kratochvíle
V sobotu, den odjezdu, jsme se sešli na nádraží Roztyly. Vedle našeho nástupiště stál autobus na tábor do Louňovic pod Blaníkem. Kolem něj se hemžilo jak v mraveništi pár stovek lidí, děti pištěly a pobíhaly se spacáky a karimatkami nad hlavou. Nevěřícně jsem na to koukal a doufal, že si užijeme trošku klidu.
Ihned po příjezdu jsme se vrhli na stavbu tábora. Tak nějak to šlo, i když postupně pracovní morálka ubývala. V neděli (den druhý), nás navštívil člověk z vedlejšího tábora. Oznámil nám, že jejich děti budou chodit tady, tuhle a pak taky támhletam. „A vy byste tu asi chtěli mít soukromí co?“ Souhlasně jsem přikývl. „Tak to asi nepůjde.“ „Hm.. My tu máme latru..“ „Tak děkujeme za upozornění, my si dáme pozor.“ Toť první kontakt. Označili jsme je díky jejich počtu za vojsko perské. Bylo jich něco kolem stovky, u nás bylo třináct dětí – to je dobrý poměr na každého Řeka (odtud titulek článku).
Na cestě k latríně bylo objeveno hnízdo ptáčka u kořenů stromu. Pečlivě střežil svá vajíčka.
V pondělí již bylo téměř hotovo, zapálili jsme zahajovací oheň, kde bylo vysvětleno fungování celého tábora. Athény se tedy zrodily! Vznikla v nich tři politická uskupení, které se přela o svou politickou popularitu.
Čtvrtého dne bylo třeba dostavět Athény a tak se skupiny pustili do vyměřování a s pomocí buzoly procházely okolí tábořiště. V odpoledních hodinách tak bylo již kompletně zabydleno, jak se na takového správného Řeka sluší a patří.
Pátého dne, spatřili jsme Archiméda jak se vleče s barelem vody. „Archiméde, ty takový vědec! Cožpak jsi nevymyslel nic důvtipnějšího?“ „Vymyslel, velký archimédův šroub. Ale je tak velký, že mi ho nikdo nechce vyrobit.“ Tak jsme tedy Archimédovi pomohli a začali stavět akvadukt. Několik částí fungovalo a tak vykonaném transportu a rozebrání bylo pár částí přestavěno na kolík.
Šestého dne, když už bylo vše zabydleno, nastal nejvyšší čas podniknout průzkum. Skupiny se vydali na cestu, zjistit jak se to má s Peršany. Zjistili jsme, že to je horší než jsme si mysleli. Valí se na nás obrovská armáda, největší kterou kdy lidstvo poznalo.
Dalšího dne tedy bylo třeba se pořádně vyzbrojit. Každý si vyrobil kopí, někdo i štít nebo jiné bojové nástroje. Bylo dozdobeno i řecké oblečení. Dokončili jsme konečně stavbu strážní věže, která nás měla varovat a ochránit před útoky nepřátel. Pro rozptýlení proběhla večer rétorická soutěž, ve které každý předvedl báseň v níž opěvoval naší statečnost a udatnost.
Když jsme tedy měli zbraně hotové, přišel čas výcviku. Bylo třeba se naučit správně zacházet s výzbrojí, naslouchat rozkazům a umět stavět pevnou falangu, neb to je ta jediná opora řeckých vojsk. Odpoledne se objevili Peršané (ten tábor od vedle). Vyslali jsme tedy elitní jednotku, které před nimi zaklekla do obrané pozice a vyslala našeho řečníka. „Vstoupili jste na výsostné území státu Athény. Máme tady latrínu.“ „Jo jo, my o ní víme, děkujeme.“ Po poradě dostala celá naše jednotka mapku a instrukce s pozorováním (naprosto neškodné, skutečně) cizího tábora. Měli přijít k táboru (na velkou vzdálenost) a deset minut pozorovat dění, pak se vrátit zpět. Když se ale vynořili z lesa celý tábor se k nim rozeběhl. „Stůjte“ zašeptal velitel, čekal, až se nepřítel přiblíží. „Zakleknout!“ zavelel, když byl nepřítel na deset metrů vzdálen. Pak jsme dostali vynadáno, že ohrožujeme jejich děti těma klackama a ať jim nerušíme program. Když jsem tohle uslyšel, myslel sem, že je do tý naší latríny narvu osobně, ale což. Tímto naše diplomatické vztahy velmi zchladly a nebylo je třeba ani nějak rozehřívat.
Desátého dne konečně přišlo to, na co jsme už dlouho čekali. Byli jsme přepadeni. Peršané však jen obhlédli tábor, něco málo provedli a než jsme je stačili pobít, byli fuč.
Dopoledne k nám opět zavítali naši sousedé. Poslušně se ohlásili, že tudy projde pár skupin. A jak řekli tak se taky stalo. Kolem našeho tábora se v nepravidelných intervalech pohybovali skupiny, mířili neznámo kam. Od pasu jim vedly do uší podivné šňůrky a oni při tom měli nepřítomný výraz. Nikdo z nás Řeků nevěděl oč jde. Asi zase nějaké perská módní novinka.
Třináctého dne vyhlásili jsme příměří a propukly olympijské hry. Ti nejlepší borci z celého řecka se sjížděli, aby předvedli své výkony ve všech možných disciplínách (Běh, skok, jízda, hod oštěpem, vrh koulí). Odpoledne pokračovala klání v lakrosu a navečer kulinářská soutěž o nejlepší pizzu.
Dne čtrnáctého jsme se po olympiádě vrhli zpět do bojů. Dnes se bojovalo na moři u Salamíny a Řekové opět zvítězili. Byl to krutý a nelítostný boj, ale řecký duch je silný. Po bitvě tedy byl čas na nějaké to oslavování. Každý si připravil nějaký veselý slavnostní oblek – batikovali jsme trička.
Nazítří se do Athén sjeli přátelé s celého řecka a mohli propuknout skutečně velkolepé dvoudenní oslavy. Mimo jiné se hrál soft, pekli hadi, povídalo a zpívalo. Hned jak se hosti rozloučili, objevila se opět perská hrozba. Vyslali jsme tedy operativní skupinky z tábora, aby odlákali pozornost od Athén a dodali nám potřebný čas k přípravě na finální bitvu, která měla s Peršnay zamést jednou pro vždy. Manévr se povedl.
Takže jsme měli čas získat otroky, se kterými se pak celé dopoledne hojně obchodovalo. Odpoledne se strhla další bitva, opět na moři. Tentokrát však všechen hrdinný řecký voj padl a dostal se do podsvětí. V podsvětí to není žádná legrace a tak nám trvalo den, než jsme se z něj vyhrabali. Cesta to byla vskutku náročná. Museli jsme splnit spoustu úkolů a překonat hromadu překážek, než jsme opět spatřili denní světlo.
A večer přišlo to, co každý již dlouho očekával. Velké finále. Bitva u Marathonu. Vojsko se vydalo na pochod a vrátilo se až dalšího dne, poněkud unaveno bojem ale … s vítězstvím! Peršané byli definitvně vyhnáni s řeckých zemí! Večer měl proběhnout závěrečný oheň, ale zvedl se vítr a notně potemnělo. Jako předzvěst velké bitvy, ta již však byla dobojována. Blížila se bouřka jakou naše město nezažilo. Toho večera se toho událo hodně. Rozkopali jsme půl louky kanálky, ale když se protrhl břeh potoka a vlna se nám prohnala táborem, bylo vše lidské činění marné. Peršany jsme porazili, ale příroda nám ukázala, kdo je skutečným pánem světa! Z týpka se stala louže a z louže rybník. Vyplavili jsme tedy svoje postele ven a transportovali vše z týpka do kapa, kterým se také prohnala vlna, ale poněkud menší. Pár věcí nám to odneslo. Jediný komu to něco přineslo byl ptáček s hnízdem u latríny. Vylíhla se mu vajíčka. Něco krásného tu začínalo a taktéž něco končilo. Závěrečný oheň jsme kvůli bouřce odsunuli na pátek. Ve volných chvílích jsme bouralia a večer konečně přišel oheň. Tábor jsme pojmenovali „Disco Joe na prázdninách“ a to kvůli Jindrovi, který nás zvláště poslední dny bavil neskutečnými historkami, hláškami a zvuky. Přesto jsme si neodpustil titulek, který jsme také hodně používali. Rozloučila se námi Ginny, která odchází pomáhat do Apollonu, dále Dr. Zoidberg a Ondřej, kteří přecházejí do Cheironu a nakonec náš kapitanát dostal posilu Petty. V noci jsme pak ještě při opětovné bouřce museli znovu evakuovat týpko.
V závěru bych chtěl poděkovat všem, kteří nám pomáhali, tedy Minetaki, Lesojovi, rodičům, majiteli louky, panu myslivci, který se o nás staral Jindrovi Cuchému, který nám poskytoval zázemí a vodu. Možná sem na někoho zapomněl tak ať se prosím nezlobí. Toť vše z tábora a těšme se na říjen, kdy budeme pokračovat v psaní Argonautského příběhu!
Zapsal(a):
Abuki
