Zahajovačka
30. 9. - 2. 10. 2005
Moře mlhy, odvážné skoky a ještě odvážnější převleky
CÍTÍŠ TAKÉ VE VZDUCHU VŮNI PODZIMU? STÝSKÁ SE TI PO VEČERECH U OHNĚ A NOCÍCH VE SPACÁKU? PO ZÁPADU SLUNCE NEBO RANNÍ MLZE? NEBO SNAD PO JÍDLE VAŘENÉM NA OHNI? URČITĚ ANO. PRÁVĚ PRO TEBE JE TATO POZVÁNKA, TAK PŘIJĎ…
Jako tradičně jsme se sešli na Holešovickém nádraží, abychom touto výpravou zahájili nový oddílový rok. Sešlo se nás neobvykle velké množství, až jsem děkoval prozřetelnosti, že jsem nakoupil místenky. Kromě nás se totiž do autobusu chystal nastoupt ještě jeden oddíl a tak nebylo místa nazbyt. Naštěstí byl řidič docela pohodář a ani moc se nerozčiloval.
Do Zakšína jsme tedy dorazili v pořádku, ale nyní bylo třeba dostat se na místo. Jako obvykle se ukázalo, že pořád ještě existují lidé, kteří si nepamatují cestu ani po několika letech. To je trochu smutné, že? Zvláště, když je tak jednoduchá...
Převis nás přivítal ve stejném pořádku jako jsme jej loni opouštěli a navíc fungovala studánka. To bylo obzvláště potěšující, protože v několika uplynulých letech jsme museli pro vodu chodit až do Osinalic. Letos to tedy vypadalo na klidný víkend. Chystali jsme se samozřejmě ke Quajaku, ale to muselo i přes naší velkou netrpělivost počkat do zítřka. Dnes, protože již byla dávno tma, jsme si schystali večeři a uvelebili se k poslechu poutavého čtení od Delfína. Mezitím všichni pozvolna usnuli a mohli si nechat zdát o zítřku.
V sobotu jsme se probudili do krásného rána. Původně jsme měli v plánu vyrazit hned ke Quajaku, ale vzhledem k mlze by odtamtud nestál výhled za nic. A tak jsme posečkali a alespoň jsme si nanosili nějaké to dřevo na večer. Ke Quajaku jsme vyrazili něco kolem jedenácté - to se mlha již trochu zvedla. Cesta je tam pořád stejná, ale je zajímavé, jak se postupem času něktří naučili zdolávat jednotlvé její překážky. Pamatuju si, že před pár lety jsme museli pomáhat jenom my z kapitanátu, tentokrát to zvládají i ostatní.
U Quajaku jsme chvíli postáli a vzdali mu hold. Doufám, že tam vydrží alespoň pro další generaci. Leží již chudák na zemi a někdo z něj uřezal větve, ale pořád ještě tam je a jistě ještě dlouho bude... Ze skály za Quajakem je jako vždy moc krásný výhled a tak neváháme a pořizujeme nějaké ty fotky.Později se budeme fotit ještě na Měsíční skále a je zajímavé, že tam se pár lidí bojí. Přitom se tam dá dostat snáz než sem.
Po fotografování jíme kompoty. Pro neznalé - jde o takovou malou soutěž o nejlepší a nejhorší kompot. Stojí jistě za zmínku, že již poněkolikáté byl odhlasován za nejhorší kompot můj. Nevím, co to má znamenat? Myslel jsem si, že prostě lidem nechutná angrešt a tak jsem letos přivezl hrušky. Bohužel ani ty nikomu moc nechutnaly. Takže fakt nevím, co příští rok přivézt.
Jako tradičně jsme cestou zpátky skákali skok odvahy. Letos jej skákali opravdu jen ti nejodvážnější a tak se nikomu nic nestal. Ještě před slavnostním ohněm jsme si zahráli oblíbenou a veselou hur na špóny. Při ní existuje několik věcí, které hlídají zlí obři, kteří nesnášejí lidi. Bohužel je třeba zjistit, jaké věci obři mají, protože zvědavost je mocná a zhoubná. Koho ale obr vidí, toho sežere. Ale jenom pokud jej pozná. Letos byla tato hra obzvláště veselá, protože děti předvedli svoji kreativitu. Schovávaly se pod krabice, dávaly si na hlavu ešusy a kotlíky a podobně.
Neděle nás trochu zaskočila. Od rána totiž pršelo a byla docela zima. Souboj dvojic jsme si ale přesto zahráli a musím říct, že to bylo zase něco jiného. Když člověk moc neslyší a pro mlhu nedohlédne dál než na 50m, je to docela vzrušující. Pro jiistotu jsme potom ale raději pokračovali v programu pod převisem. Cestou na autobus jsme ale zamozřejmě trochu zmokli.
Zapsal(a):
Danko
