Expedice

1. 2. - 7. 2. 2004

Zima je pomalu za námi, ale přesto se k ní ještě na chvíli vrátíme. I letos jsme totiž vyrazili na Expedici a Vás jistě zajímá, jak jsme se tam měli. Letošní Expedice byla po zkušenostech z loňska naplánována na dřívější termín a skutečně to vypadalo, že nám počasí popřeje. A přálo nám opravdu "velkolepě". Celý týden teploty nad nulou, mlha, déšť.

Podle plánu jsme vyrazili zdolat velice nebezpečnou severní stěnu Eigeru. Tato stěna je velice nebezpečná a pro horolezce velmi zajímavá. Eiger není sice zrovna nejvyšší horou - vždyť leží v Alpách - jeho severní stěna ale láká horolezce svou obtížností. Předně na ní za celý den nevysvitne ani na okamžik slunce a její zlezení vyžaduje oborovskou vůli a psychickou odolnost Dále je stěna takřka kolmá, s menšími převisy a s minimem odpočívacích míst. My jsme navíc zvolili přímou cestu, jako druzí na světě.

Původně jsme počítali s obrovskou účastí, protože akce byla skutečně lákavá. Mnoho lidí ale těsně před akcí přepadl strach a tak nás jelo velice málo. Svým způsobem to nakonec bylo dobře, protože smůla se nám nalepila na paty hned od začátku. Lanovka, která nás měla přiblížit k základnímu táboru totiž nejela, a tak jsme museli šlapat pěšky. Trochu nás to zmohlo, ale zlomit nás to nedokázalo.

Ihned po odpočinku jsme ze základního tábora podnikali nárazové výpady k vrcholu, abychom si upevnili zdraví a abychom prověřili naše schponosti. Mizernému počasí jsme jakž takž odolávali - koneckonců na to si člověk zvykne - ale cestou nás čekalo ještě mnoho jiných nástrah. Laviny, vichřice, sněžná slepota, domorodci, čaj s máslem a tukem, no prostě paráda. Takový nápor někteří z nás nevydrželi a vprostřed výstupu nás opustili, ale nahradili je jiní, a tak náš počet zústával stále stejný.

Postupem času, jak jsme se čím dál více blížili vrcholu, začalo se ujasňovat, kdo na to má a kdo ne. Výstup na samotný vrchol není totiž jen tak a ne všichni si ho mohou dovolit. Řídký vzduch ztěžuje dýchání a zvyšuje fizickou námahu. Navíc způsobuje plicní a mozkové edémy a to není legrace. K tomu se přičte postupné znecitlivění prtů na nohou a rukou, popřípadě omrzliny. Zkrátka a dobře po týdnu jsme vybrali tři nejzdatnější, kteří s námi vyrazili k vrcholu. Byli to Ginny, Petty a Matud. Zbalili jsme tedy nejnutnější výbavu a vyrazili do nepohody.

Noc jsme strávili celkem bez problému, ale ráno začaly potíže. Husté sněžení a mráz komplikoval naši cestu a my měli opravdu co dělat, abychom na ten kopec vylezli. Nahoře bylo tak nevlídno, že ani vrcholové foto nevyšlo, protože fotoaparát vypověděl službu. Inu technika je technika. Ale ono by naté fotce stejně nebylo nic vydět pro tu všudypřítomnou mlhu. Chvíli jsme se tedy pokochali "výhledem" a šli zas zpátky.

Postupně jsme slezli do základního tábora. Tam začala veliká oslava, vždyt vrchol jsme dobyli a ani nikdo nepřišel k úhoně. To byl zpěvu, vytí, jídla a pití, no prostě paráda.