Stalker po pas v bahně

29. 6. - 19. 7. 2014

Na provizorní tábor, který v minulých letech vyrostl poblíž staré farmy na vzdáleném okraji Pásma, zvolna padl soumrak. Svítily už jenom mdlé lampy překupnického baru Borsht.

Galerie

stáhnout všechny fotky v .zip

Taky ještě svítí něco odtamtud, pomyslel si nad sklenkou vodky Henryk Cincibuch /20/. Dalo se to zahlédnout jenom občas, ale on ještě před chvílí zřetelně viděl, jak se nad nepříjemně blízkým okrajem oblasti, které se mezi staršími stalkery říkalo Mokrý les, mihotají nepravidelné odlesky bledých plamínků v tónech zakázaných barev.

Nejspíš ježibabí rosol ve staré propusti, zamyslel se ještě:
Barman je blázen, že ho tady nalévá, i kdyby jenom ředěný. Netuší snad, s čím si zahrává?
Zamračil se, ale barman si toho nevšiml. Hádal se zrovna s mladým Jetamem o zásilce prázdných necek, o které prý Jetam věděl, ale na jejíž vyzvednutí z hloubi Pásma údajně potřeboval zálohu. Na nákup vybavení, tvrdil Jetam. Co se barmana týkalo, záloha nepřicházela v úvahu.
Henryk chvíli hádku otráveně sledoval, pak si ale všiml dalšího světla na hraně nedalekého svahu. Modré, ne, zelené. Zaostřil. Světlo nabralo červenou barvu.
Tohle jde z druhé strany, došlo mu:
Emanace Pásma nikdy nezasahovaly tak daleko.
"Pozor!" řekl nahlas a ukázal směrem, odkud se jasný bod blížil. Nebyl si jistý, co vidí, ale spíše než jako Bolsenův rarach to vypadalo jako svítilna nesená zhruba ve výšce pasu.
"Šťára?" pokrčil obočí Jetam.
Ostatní přítomní se začali nenápadně vytrácet. Henryk zůstal, posledních čtrnáct dní byl čistý. Plánoval sice pořídit si protichemický oblek a zkusit projít po levé větvi dál až za oblast postiženou horkým peřím, zatím ale neměl oficiálně s Pásmem nic společného. Oficiálně.
Jsem jen obyčejný starousedlík, který se odtud nechtěl vystěhovat, pomyslel si ironicky:
Stejně jako Jetam, barman a všichni ti mládenci, co tudy jenom projdou a zmizí v Pásmu.
"Servus," ozvalo se ze tmy a do podniku vkročil starý chlap v námořnickém tričku doprovázený mlčenlivou dívkou:
"Něčeho bych se napil, než vyrazíme dovnitř."
Panebože, hrklo v Henrykovi:
Přebranej Stalker.
Setkával se s tímhle stavem už dříve. Ne každý přečkal ve zdraví prvních pár návštěv Pásma. Ale ti, kteří přežili úvodní probírku a nenakráčeli do první anomálie, se postupně vyvíjeli jedním nebo druhým směrem - nejčastěji z nich vyrostli zkušení průzkumníci, trochu paranoidní a extrémně opatrní, kteří se od Pásma nedokázali odpoutat, ale pohybovali se v něm s veškerým respektem.
A pak přebraní, někdy se o nich říkalo, že jsou možná taky jedním z méně nápadných projevů Pásma. Stalkeři, kteří si přestali s bezpečností dělat hlavu a spoléhali a své nehynoucí štěstí. Pokud nevydrželi, nic se nestalo. Ale když přežili nejen svou první výpravu, ale i druhou, třetí a čtvrtou, začali být nebezpeční sobě i ostatním. Nedobře inspirovali začátečníky, nerespektovali pravidla Pásma při hromadných výpravách, nedělali si nic z policie. Mít v táboře někoho takového nebylo nikdy znamením klidu.
"Co třeba žabí hlen?" zeptal se barman.
Henryk se otřásl. Žabí hlen nepil vůbec nikdo, dokonce ani rosoláci, a všichni přesto dobře věděli, že chutná extrémně hnusně.
"To neznám, klop to sem!" zaradoval se cizinec a obrátil do sebe dvě štamprlata žabího hlenu, jako by to byl ten nejvybranejší koňak.
"Zvláštní pití. Připomíná mi jednu vtipnou historku. U nás v Huhnwasseru, to je jiný Pásmo, ale už dost vybraný, se jednou kámoše kámoš vydal k Jezeru spálenejch kostí. Došlo mu, že tam vedou trubky, tak si to nalajnoval podle nich. Byly to trubky ze starý sodovkárny, nic novýho. Jenže pak dostal žízeň a napadlo ho, že by v těch trubkách mohla bejt zdravá voda, blbce. Otočil kohoutem, ven tek čirej pramen, tak se toho nalokal. Na první pohled všechno v pořádku, ale za půl hodiny mu začaly jít oči vrchem a za hodinu už bylo po něm. Stalo se to na kraji Pásma, tak ho sebrali doktoři a rovnou rozřezali. A to byste neuhodli - byl plnej žlutý mlhy.... Vlastně to není až tak vtipná historka."
Osazenstvo baru mlčelo.
"No nic, tak my zase půjdem. Zlatá koule čeká," uchechtl se cizinec:
"Holka, vybal hadry."
Jeho děvče vytáhlo ze své armádní torny igelitový pytel a vybalilo z něj několik detektorů a ochranný oděv třídy A. Netrvalo dlouho a cizinec stál uprostřed baru plně připravený - a lépe vybavený, než kdokoli z místních a občas i někteří vědci z Akademie. Nezdálo se, že by hodlal otálet:
"Mějte se tu, ráno jsme tu i s první cenou."

Nedá se mu upřít, že maj zdroje, pomyslel si Henryk, když pár zmizel ve tmě na kraji lesa:
A možná budou mít i štěstí, možná vážně dojdou až ke zlaté kouli, napadlo ho. Vzpomněl si na starou historku, podle které zlatou kouli najde jen ten, kdo si, když k ní přijde, přeje právě jen to, aby ji úspěšně našel. Nedivil by se tomu. Čas a kauzalita někdy v Pásmu fungovaly zvláštně.

V tu chvíli se z lesa ozval strašlivý výkřik zakončený přidušeným chrapotem.
Tak asi nic, pokrčil Henryk rameny a objednal si další vodku.